Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře

Oproti prvej časti cestopisu ubudlo dramatickosti, už tu nie sú samovražedné prejazdy púšťou, ale dostávame sa od zaujímavých pygmejov až do civilizácie. Aj v tej nechýbajú exotické úkazy ako japonská rikša ťahaná černochom v kostýme z brazílskeho karnevalu. Len o pár stoviek kilometrov ďalej zase nepoznajú ani koleso. No na konci sa dramatickosti urobilo zadosť natočením zrodenia sopky z prokletě nebezpečnej blízkosti. Komentár k výbuchu si všetko podal po svojom a zo sopky urobil politickú záležitosť. –––– Tento výbuch sopky se pro nás stal symbolem celé dnešní Afriky. Také ona je dočasně spoutaným živlem, který sbírá síly k poslednímu strašnému výbuchu. Po něm už 5 miliónů bílých nepovládne 160 miliónům Afričanů. (17.02.2016)

Pokračování africké odyseji Zikmunda s Hanzelkou nabízí černošskou podobu Afriky. Masajská Keňa nabídla mombaský mumraj a kávové plantáže, Uganda je předzvěstí panenské přírody. Zair v podobě rozmanitého Belgického Konga již chrlí přírodní krásy bez omezení, přidává Pygmeje a zrození sopky. Na hranicích obou Rhodesií nezapomněli na slavné vodopády a všimli si méně známého Velkého Zimbabwe. Lahůdkou byla Jižní Afrika s počínající rasovou segregací, diamantovými doly, či rezervací Transkei. Obdivuhodné na filmovém zpracování první světové poutě českého synchronního dua je pestrobarevná mozaika ve snaze o komplexnější pohled. Historie se střídá s přírodními unikáty, hospodářstvím, etnografií a antropologií i tehdejším postavením domorodého obyvatelstva. I přes dobovou tendenčnost komunistického nazírání na život lze jejich filmové dokumenty stále ještě označit za věcné a skladba za vyváženou. Pokud filmy Zikmunda s Hanzelkou srovnám s dnes populárním Trabantem, je pro mě jednoznačným vítězem stará garda. Jejich pohled vnímá život viděný a zvídavě zkoumaný v celé škále rozmanitosti, pečlivě dbá na jedinečnosti a odlišnosti a vyprávění poutavě rozšiřuje mé vlastní obzory. Tvůrci Trabantu jsou sebestředně zahleděni pouze do sebe a vlastního cestovatelského strádání. Jejich způsob mě o nic neobohatí a jejich zveličované nářky nad pseudoproblémy mě znechucují. Zdeněk Liška byl skladatelským géniem a zobrazované výjevy pozvedává až nad náhorní výšiny i zelené pahorky africké. Zdravá závist mě přepadává při průběhu syrového cestování bez turismu (až na ojedinělá místa) a bezelstnější vstřícnosti domorodého obyvatelstva. Zikmund s Hanzelkou navždy zůstanou v mém srdci, mám pro ně slabost a oceňuji jejich nesobeckou literární a filmařskou práci. (19.03.2018)

Tento dokument vlastně už není dokumentem, je to historický film. Uvidíte státy, které již dávno neexistují. Auto, které je sběratelský kousek. Nepředstavitelnou pouť bez kreditních karet, mobilu a navigace. Bohužel, komunisti si vybrali svou daň a nejen na životech Zikmunda a Hanzelky. (pro vysokoškoláka je nejlépe býti zahradníkem, usoudili). Komentář Pecha a Spala, je vážně žrádlo. Imperialisté zdevastovali Tunis(to jediné dobré na Tunisu tam zanechali Francouzští imperialisté, můj osobní poznatek). Britští imperialisté nutí egypťany k otrocké práci atd. A dokument končí záběrem na hezké kozy kojící černošky a zvoláním Pecha jak Afrika bude nová a demokratická, tedy komunistická. Kdo jste tam byli, jistě víte, jakej je tam bez imperialistů bordel, kriminalita a sociální jistoty. Soudruzi zase někde udělali chybu. (13.04.2012)

Pokud bychom hledali zvlášť účinný extrakt prvorepublikového člověka, dvojice blízkých přátel-cestovatelů, ale současně i filmařů a spisovatelů (a také fotografů) je asi příkladem zvlášť vděčným. Pomineme-li jejich výrazně levicovou orientaci (v kontextu obou dílů se to jeví spíše jako plus než mínus), máme před sebou jedinečnou možnost se seznámit s historií nejen životního přátelství, ale i kontinentu, který dnes je jakousi časovanou bombou světového lidstva. Sledujeme - do značné míry jako další účastníci výpravy - zblízka historii evropského kolonialismu 19. století i éru jeho postupného oslabování v době Hanzelkovy a Zikmundovy cesty. Černý svět přitom v líčení obou přátel není zdaleka sněhobílý. Komentář post festum z úst mladistvého devadesátníka Miroslava Zikmunda film ještě dál ozvláštňuje a až dokumentárně přibližuje "věci za plátnem", tj. to, co oba ze zřejmých důvodů museli opominout, pokud se chtěli vrátit do své vlasti. Mozaika tvořivosti a nápadité dělnosti tak vyznívá jako neokázalá oslava české národní dovednosti, ale i věcnosti a střízlivosti při hodnocení exotických poměrů. skutečnost, že to dokázali mladíci, kterým ještě neudeřila třicítka, lidé s vlastně technickým a ekonomickým odborným zaměřením v chudé poválečné zemi, před nás staví ještě jeden pohříchu bolestný otazník - jak by v podobných poměrech obstáli dnešní současníci? Hlas obou přátel je nesporně hlasem nadčasovým - naléhavým, promlouvajícím a v mnohém inspirujícím - i k naší současnosti. A nejen k ní. (30.04.2016)

Druhý díl zachycují cestu od středu Afriky pod vrcholem Kilimandžára do Jihoafrické unie (dnes pochopitelně JAR) je více zaměřen na konkrétní milníky cesty než věci okolo jako Tatrovku nebo další okolnosti a je také více strohý ale jen o málo méně zajímavý. Jako Bonus je na DVD první část rozhovoru Miroslava Zikmunda s Vladimírem Krocem z roku 2004, tedy již po smrti Jiřího Hanzelky. Tahle část pro mě byla hodně zajímavá a povídání tohoto dobrodruha byl vydržel poslouchat mnohem déle než 23 minut. (09.01.2015)