Dúhenka

Jejda, to bylo hloupé. Tak nejdřív nás příběh navnadí na jakousi zvláštní říši, kde nesmějí mít děti, a my sledujeme dramatický příběh, jak dívka zanechá dítě v lese se slibem, že se pro něj vrátí - abychom pak několik desítek minut netušili, co se s dítětem stalo a na konci, když mladík zjistí, že je člověk, ani nepátrá po rodičích a mamince, a dokonce vůbec netušíme, co a proč se dělo v tom nějakém vedlejším království a proč teda nesměli mít ty děti. Tahle linie je prostě upozaděna před půlhodinovou milostnou romancí vyjeveného krále s bývalou pornohvězdou (aspoň tak tedy vypadá)... kde nastupují další nelogičnosti. Třeba kluk ve skalách si myslí, že není člověk, ale nikdy mu nedošlo, že on stárne a Duha nikoliv? A proč pořád Duze vyká, když si myslí, že je to jeho ségra? A když zjistí, čí je princezna dcera, ani ho nenapadne nic o incestu a tak? Protože fakt, že je člověk a není Duhy brácha, se dozví až na konci příběhu. Princezna jinak potřebovala ohnout přes koleno, král neměl co hrát, byl nijaký a neakční, a tak jedině zaujme pár dovedných triků, jeden pohled do výstřihu (nic moc) a lokace. (09.11.2017)

Mělo to svoje mouchy, ale doporučuji všem hanilům shlédnout před Duhovou pannou film O sirotkovi z Radhoště a hned půjdete v hodnocení o dvě hvězdy výš, přitom Sirotek má o procento víc než Duhová panna, to je absurdní. Přiznávám, mám slabost pro Pavlu Ptáčkovou (Vitázkovou), ale ani ostatní herci nebyli tak špatní, třeba Igor Ondříček, a pro mne bylo hlavní, že příběh i přes všechny ty logické díry BYL pohádkový. (29.09.2020)

Na začátek vánoční pohádkové série to nebylo nejhorší, ale úvod je mnohem lepší než zápletka a rozuzlení. Pohádka se na úkor plynulosti děje příliš zamotá do svých vlastních pravidel. Tím myslím různé úkoly, které musí postavy splnit.. méně by zkrátka bylo více. Chvílemi jsem bohužel přemýšlel i o přepnutí na jiný kanál. (23.12.2012)

Blažena Mikšíková Dúhenkou navazuje na tradici příběhů K. J. Erbena a B. Němcové, takže se pohádkovost, v níž se prolíná lidský svět s říší nadpřirozených bytostí, dostavuje zcela přirozeně. Filmové zpracování přináší, co slibuje: poetičnost i dramatičnost. Příjemným překvapením jsou herecké výkony i odpovídající hudební doprovod (Peter Zagar), pěkná výprava, jednoduše česko-slovenská spolupráce se vyplatila. I když jsou v příběhu patrné motivy z jiných pohádek, tak zápletka týkající se vody působí nápaditě, originálně; neotřelé pojmenování postav (Rosenka, dcera Dúhenky). (04.04.2010)

Mít za jednoho z rodičů Duhu, je docela svízel. To je případ princezny Rosenky, kterou král Zoran povil s dcerou Vládce pramenů, který jejich lásce nikdy nepřál, a uvrhl na ni kletbu, kterou bude obtížné zlomit. Jedná se o poněkud netradičně natočenou pohádku, která má výpravné parametry a na televizní poměry vypadá dobře. Má ji režijně na svědomí příležitostný slovenský herec Branislav Mišík (kdysi perlil jako mladý emigrant v seriálu "Konec velkých prázdnin"), jež jí nedal tak úplně jednotný žánrový ráz. Ve výsledku se v pohádce prolíná až přespříliš žánrových prvků i jejich odnoží, což filmu nesvědčí. Chvíli sledujeme lyrický příběh, o chvíli později je k vidění jakési nedomrlé fantasy, posléze se o slovo hlásí poetika i romantické dobrodružství. Příběhu to ani nijak neprospívá v jeho vrstvení, a je-li v některých scénách působivý, o několik málo scén vypadne z rytmu a je vyloženě nudný, přičemž celkově nudný dojem převládá asi ze všeho nejvíc. Přitom česko-slovenské koprodukční spojení je poměrně funkční a divácky atraktivní. Slovenští herci jsou tradičně mizerně předabováni a k mému velkému zklamání dost upozaděni (Lepold Haverl aj.), protože jsem se na řadu z nich těšil. Vyniká zde pouze zesnulý Dušan Lenci v démonické roli Vládce pramenů. Vedle něj vyniká atraktivní import z Moravy, a sice Pavla Vitázková, která je také jedním z důvodů proč pohádku zhlédnout. Ono těch nápadů se ve scénáři najde poměrně dost. Některé nejsou zrovna vyloženě originální (odebrání vody formou kletby), avšak některé jsou velmi neotřelé a jsou zpracovány až novátorsky, ale ne vždy v optimálním rozpoložení i rozložení. Mišík je režijně zdatnější po technické stránce, než co do rozměru zdatného vypravěče, co scenáristické nápady vždy naplno využije tak, jak má. Televizní obrazovka mu svědčí. Na ní se přece jen více ztratí chyby, kterých se během vyprávění dopustil. Nenechal příliš prostoru vyniknout přednostem, které příběh měl nebo skýtal. Místo toho nechal některé žánrové linie z režijního hlediska nedotažené, aniž by prokázal snahu směsici žánrů eliminovat, což má za následek rozpolcenost, která pohádku brzdí a činí ji málo výrazově i prožitkově bohatou. Neokoukanost mladých herců a zkušenosti jejich "služebně" starších kolegů, nápaditý scénář a na televizní poměry solidní režie i technické zpracování si své pozitivum zaslouží. 60% (31.12.2014)