Babička

Babička je jednou z nejpřeceňovanějších a nejvíc vnucovaných knih povinnou školní četbou. Proto jsem se dávno zasekl a nikdy si ji nepřečetl. Částečný ústupek jsem udělal jen tímto filmových zpracováním, které bylo vcelku povedené. Prostý příběh je řemeslně dobře natočen a slušně obsazen. Terezie Brzková se snad pro roli různých babiček narodila, a pokud si mám vybavit "filmovou" babičku, vždy si vybavím její milou a laskavou tvář. Také za ni dávám tři hvězdy. (14.02.2019)

Téhle české klasice jsem nikdy moc nedal a "Babičku" jsem nikdy nečetl. Nevím, jestli se to někdy změní, protože tu potřebu rozhodně nemám. Jenže i když nemám chuť ten příběh číst, prostě se mu nemůže vzít, že je v něm něco krásného českého, něco, co vás přiměje se zamyslet nad tím, co vlastně jste a kde jste. Ale v klidu, ono to po zhlédnutí zase vyprchá. (13.01.2015)

Jednoznačně klenot české kinematografie, na kterém se velkou měrou podepsala doba vzniku. Je to milý film až po okraj naplněný vřelostí a něhou. Atmosféra venkova je tu doslava hmatatelná. Taktéž mám tohle dílo spojené především ze střední školou. Když padla otázka Babičky, volila jsem právě tento film, který mi velmi pomohl. Ale přesto mám raději tu Moskalykovu verzi. Je trošku jiná. (23.04.2012)

Až je mi smutno, když i Nataša Tanská hrající v jedenácti letech Barunku, je už pod drnem. Člověk si vážně pak připadá starej... Jinak je to nejlepší filmový zpracování Babičky, který jsem viděl (a to považuju Jarmilu Kurandovou v roli Babičky z roku 1971 za Paní herečku), především díky hereckýmu obsazení par excellence --> Brzková, Svozilka, Glázrová, Cifková a dokonce i bláznivá Viktorka je Jiřinou Štěpničkovou zahraná velmi přesvědčivě. Zkrátka Babička mi vždycky uteče jak voda a závěrečná scéna mě vždycky dojme. Jsem hold měkota... (16.05.2016)

Nadprůměrné dílo české kinematografie protektorátní éry se ne náhodou soustředilo na jednu z nejkrásnějších a největších knih naší literatury - BABIČKU tragické Boženy Němcové. Úcta a láska k prostému českému člověku, vůle po životě ve vzájemné úctě a klidu i smíru, jimiž je možno také řešit lidské spory, to všechno je vtěleno do tohoto mimořádného díla. Mnoho napoví jména tvůrců scénáře (Karel Hašler, Václav Wasserman) i režiséra (František Čáp, pozdější spoluzakladatel moderní jihoslovanské kinematografie titovské éry). A ještě více dopoví výkony - a následně i jména - hlavních představitelů. Terezie Brzková se stala přímo symbolem moudrého vědoucného ženství Magdaleny Novotné; Tanské mladičká Barbora-Božena Němcová by snad i dodatečně měla být doceněna; další spolukomentátoři tu vyjmenovali řadu srovnatelných alternativních hereckých kreací. Bez těchto zvláště účinných forem protinacistické rezistence není možno postihnout hloubku odporu a nepřátelství, které naši předkové chovali vůči německým okupantům, a následně i postoje, které vedly k nedoceňovanému Květnovému povstání českého lidu. Tragičnost tohoto nacisty a henleinovci vynuceného ukončení dlouhostaletého německo-německočeského soužití vynikne i na příkladu samotné Němcové. Zatímco z Barbory Panklové se stala horoucí česká vlastenka a hvězdná spisovatelka i tragická veřejná činitelka své doby, její bratři, další postavy BABIČKY, se do rodných Ratibořic podívali v roce 1866 jako Němci, vojácí okupační pruské armády. Půdorys vlasteneckého sentimentu v nejlepším slova smyslu, který do filmu vnesl zřejmě právě Karel Hašler, budí i po desetiletích oprávněný respekt. A úctu a vážnost, které nemají daleko k slzám vykoupení a katarze. (20.10.2007)