Babička

Nesnadnost hodnocení (a vůbec mluvení/psaní o) filmových zpracování(ch) Babičky je tak trochu způsobena i nesnadností, resp. neshodou v určení a zhodnocení základního rámce samotné Němcové předlohy. Už žánrové zasazení není jednoduché a prakticky každý pokus tak učinit vyvolává další otázky a další sed contra. Jakkoliv by snaha o poměrně pečlivé zachycení prostého venkovského života, nadto plné pozorných detailů svádělo k označení knihy coby realistické, je zde ona nepokrytá idealizace, zasněnost a až mýtičnost, které prostý realismus v zásadě vylučují. Na druhou stranu na romantickou tvorbu je zde příliš mnoho apelu na všední každodennost, omezenost a skromnost rozsahu (věcí, idejí) a ona určitá prostota (pro některé až banálnost), která knížku znechucuje drtivé většině dorostu, jenž je povinen se s knihou nějakým způsobem utkat v rámci povinné školní docházky. A nelze věc ani odbýt ideou vyšňořeného memoáru sladkého dětství psaného v těžkém životním období, protože zde zas věc rozbíjí poměrně precizní a detailní práce etnografická, nadto nespadající pouze do jednoho regionu a vůbec univerzálnost toho všeho. V posledku pak - navzdory pokusům zařadit Babičku do žánru idyly - souhlasím s onou putnovskou teorií, totiž že se jedná o pokus o jakousi modern(ějš)í, rustikální verzi klasické hagiografie a že klíč k interpretaci a aplikaci díla se skutečně schovává v samotné titulní postavě. Babička coby "šťastná žena", babička coby žena blažená, milosti plná, která má na prvním místě Boha, na druhém všechno jeho stvoření, lidmi počínaje a stromy konče, která zvláštním způsobem propojuje živé a neživé, bohaté a chude, která jako strom má kořeny v půdě, ale roste do oblak, kterou snad i ta zvěř poslechne... --------------- Čáp zjevně tuto interpretaci chápe a aplikuje (alespoň tedy svým způsobem, možná to není úplný záměr). Tato starší adaptace je skutečně od počátku do konce zaměřena na titulní postavu a prizmatem její (ne)přítomnosti hodnotí, ukazuje, vysvětluje svět kolem. Terezie Brzková je Babičkou archetypální - nekonečně laskavá i rázná a přísná, zná své místo a ví, kdy konat i kdy nekonat, nebojí se ničeho krom Boha a vše kolem sebe vztahuje k této spirituální vertikále. Není náhodou, že na rozdíl od pozdější verze Moskalykovy je zde i přes poloviční stopáž mnohem více procent zabráno modlením, poutěmi a "zbožnými povídačkami". (mimochodem: Mimo ryze křesťansko-kulturní aplikaci zvláště doceňuji teorii Aleše Rolečka "Babička jako bódhisattva".) --------------- Onu stopáž nezmiňuji náhodou - opravdu je zde zachováno téměř vše, co je pro knihu podstatné (snad jen babiččcina smrt není doslovná, pouze implikována) a k tomu je snímek natočen vkusně, dynamicky, i po těch letech svěže. Z různých stran jsem slýchal poznámky o "nesnesitelném vlastenčení" - výsledek jsou všehovšudy dvě věty v celém díle (byť jedna, pravda, tvoří kulminaci v samotném závěru filmu) a mnohem méně implikací, než by divák od protektorátní produkce očekával. --------------- S výjimkou poněkud křečovité Nataši Tanské nemám výhrad ani k vedlejším rolím - běsná Viktorka Jiřiny Štěpničkové i kromobyčejně okouzlující a vznešená paní kněžna Marie Glázrové jsou (spolu s titulní Brzkové rolí) milionkrát zapamatovatelnější než ta sbírka sice slavných, ale unylých tváří v zpracování pozdějším. Nadto i přes omezenost a zastaralost filmařských přístupů je Viktorčin příběh zpracován mnohem decentněji, vkusněji a proto působivěji (na onom "pronásledování očima" zde je přeci jen něco znepokojivějšího a démoničtějšího než na onom Čepkově strnulém koukání s banálními nájezdy kamery u Moskalyka). --------------- Babička je dílem veskrze inspirativním. Inspirovala samu autorku, když ji psala, v době protektorátu měla být inspirací pro národ. Je to feminní, mariánská ikona, která si ve své lásce, něžnosti, provázanosti s každým a se vším získává přirozenou autoritu, přirozený status (a v meta-rovině přirozený kult v podobě Babiččina údolí)... a přirozený odpor určité části obecenstva. Čápovi se podařilo tento základní aspekt do svého filmu přenést, za což mu patří obrovský dík. --------------- Co říct víc? Snad jen slovy Sváti Karáska "chválím já ty báby i Boha těch bab." (13.03.2021) (menej) (viac)