Grandmother
Réžia:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Jiří Julius FialaHrajú:
Terezie Brzková, Světla Svozilová, Karel Třešňák, Nataša Tanská, Jiří Papež, Jan Krchňavý, Jitka Dušková, Dagmar Appelová, Marie Glázrová, Nora Cifková (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Múdrosť a láskavosť skúseností v adaptácii najslávnejšieho českého literárneho diela. V dobe okupácie vznikla najúspešnejšia adaptácia najčítanejšieho románu v Čechách, obrazy z vidieckeho života, inšpirované spomienkami spisovateľky Boženy Němcovej na vlastné detstvo. (RTVS)
Recenzie (150)
Tato filmová adaptace všeobecně váženého a uctívaného díla české obrozené vlastenkyně Boženy Němcové je výstižná ve svém přenosu poselství ducha. Skoro si lze sáhnout na vlastenecké uvědomění a národní hrdost, která v tradicích venkova obsahuje kořeny národa. Vzhledem k době vzniku literárního díla je vlastenecká nóta pochopitelnou a přirozenou součástí knihy a v souvislosti s dobou vzniku filmové adaptace je tento ráz ještě zvýrazněn. Spolu s národním uvědoměním je v díle patrná také stopa obdivu ke spravedlivé a laskavé moudrosti prostých a pevných základů české svébytnosti. Tento pozoruhodný faktor měl dodávat důvěru a hrdost českému národu v područí germánské rozpínavosti. Hlavní postavou je předobraz prostého, moudrého a láskyplného vlastenectví v podobě babičky (dobrá Terezie Brzková). Požívá vzácné společenské úcty a svým osobním příkladem i upřímnou a citlivou radou je vzorem lidského chování pro její blízké i širší veřejnost. Výraznou postavou je aristokratická představitelka kraje a přívětivá paní kněžna (zajímavá Marie Glázrová) ve velkorysé dobrosrdečnosti ke své schovance i prostému lidu. Další velmi pozoruhodnou ženskou postavou je životem na psychice ve věčnosti poznamenaná Viktorka (dobrá Jiřina Štěpničková) v baladě lásky a bolesti antických rozměrů. Z rodiny babičky se musí uvést babiččina starostlivá dcera Terezka Prošková (Světla Svozilová), Terezčina nejstarší a naslouchající dcera Barunka (zajímavá Nataša Tanská), Barunčin otec Jan Prošek (Karel Třešňák) a Barunčina mladší sestra Adélka (Jitka Dušková, jako starší Dagmar Appelová). Z dalších rolí: osudový muž s uhrančivým pohledem a černý myslivec rakouské armády (zajímavý Gustav Nezval), z odloučenosti lásky nešťastná kněžnina schovanka a komtesa Hortenzie (půvabná Nora Cifková), bodrý vypravěč a myslivec (příjemný Jaroslav Průcha), rázná i dobrotivá mlynářka (sympatická Marie Blažková), díky babičce lidskou důstojnost si zachovající nový pomocník na statku a kočkožrout Kudrna (Vladimír Řepa), či veselá kopa a přátelský mlynář (příjemný Theodor Pištěk). I přes své tragické okamžiky je Babička optimistickým dílem, které se s nadějí dívá na pokračování českého národního uvědomění se zdravou dávkou hrdosti a lidskosti. ()
Babička Terezie Brzkové asi nejvíc souzní s knižní předlohou. Tenhle film mě zastihl, zrovna když jsem měl chřipajznu a jak jsem byl trochu naměko, tak mě to dojalo. Děj je prostý – k rodině Proškovic přijde bydlet jejich stará babička. Babička je laskavá, moudrá a spravedlivá a každý ji má rád. Chodí s dětmi na procházky, vypráví jim o svém životě, občas zajdou na návštěvu do mlýna nebo ke kněžně a pokud se k tomu naskytne příležitost, tak se babička snaží pomáhat potřebným lidem: Viktorce, komtese; jindy zas‘ zachrání mládence od odvedení na vojnu. Pomáhat lidem je pro ni něco, co se rozumí samo sebou, to bylo vidět třeba když potkali šílenou Viktorku. Babička automaticky sáhla do kapsáře a podala jí krajíc chleba. Ubohé děvče.___Babičko, pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli a pročpak nikdy nemluví?___Když je bláznivá.___Babičko a jak je to, když je člověk bláznivý?___Inu, když nemá dobrý rozum. Konec dost smutnej, babička pomalu ztrácí elán a při pohledu na usychající jabloň řekne:Jsem jako ta jabloň, jsme už stejně staré. Pudeme spolu stejně spát. Tenhle film mě přiměl k zamyšlení, jestli náhodou nežijeme v nějaký divný době, kde každej jen na všechno nadává a snaží se toho druhýho přechytračit. Takže já se ptám: kde jsou ty kouzelný vlídný stařenky, jako byla Babička Boženy Němcové, které svým nadhledem a laskavou moudrostí pomáhají napravovat pokřivený svět? ()
Nesnadnost hodnocení (a vůbec mluvení/psaní o) filmových zpracování(ch) Babičky je tak trochu způsobena i nesnadností, resp. neshodou v určení a zhodnocení základního rámce samotné Němcové předlohy. Už žánrové zasazení není jednoduché a prakticky každý pokus tak učinit vyvolává další otázky a další sed contra. Jakkoliv by snaha o poměrně pečlivé zachycení prostého venkovského života, nadto plné pozorných detailů svádělo k označení knihy coby realistické, je zde ona nepokrytá idealizace, zasněnost a až mýtičnost, které prostý realismus v zásadě vylučují. Na druhou stranu na romantickou tvorbu je zde příliš mnoho apelu na všední každodennost, omezenost a skromnost rozsahu (věcí, idejí) a ona určitá prostota (pro některé až banálnost), která knížku znechucuje drtivé většině dorostu, jenž je povinen se s knihou nějakým způsobem utkat v rámci povinné školní docházky. A nelze věc ani odbýt ideou vyšňořeného memoáru sladkého dětství psaného v těžkém životním období, protože zde zas věc rozbíjí poměrně precizní a detailní práce etnografická, nadto nespadající pouze do jednoho regionu a vůbec univerzálnost toho všeho. V posledku pak - navzdory pokusům zařadit Babičku do žánru idyly - souhlasím s onou putnovskou teorií, totiž že se jedná o pokus o jakousi modern(ějš)í, rustikální verzi klasické hagiografie a že klíč k interpretaci a aplikaci díla se skutečně schovává v samotné titulní postavě. Babička coby "šťastná žena", babička coby žena blažená, milosti plná, která má na prvním místě Boha, na druhém všechno jeho stvoření, lidmi počínaje a stromy konče, která zvláštním způsobem propojuje živé a neživé, bohaté a chude, která jako strom má kořeny v půdě, ale roste do oblak, kterou snad i ta zvěř poslechne... --------------- Čáp zjevně tuto interpretaci chápe a aplikuje (alespoň tedy svým způsobem, možná to není úplný záměr). Tato starší adaptace je skutečně od počátku do konce zaměřena na titulní postavu a prizmatem její (ne)přítomnosti hodnotí, ukazuje, vysvětluje svět kolem. Terezie Brzková je Babičkou archetypální - nekonečně laskavá i rázná a přísná, zná své místo a ví, kdy konat i kdy nekonat, nebojí se ničeho krom Boha a vše kolem sebe vztahuje k této spirituální vertikále. Není náhodou, že na rozdíl od pozdější verze Moskalykovy je zde i přes poloviční stopáž mnohem více procent zabráno modlením, poutěmi a "zbožnými povídačkami". (mimochodem: Mimo ryze křesťansko-kulturní aplikaci zvláště doceňuji teorii Aleše Rolečka "Babička jako bódhisattva".) --------------- Onu stopáž nezmiňuji náhodou - opravdu je zde zachováno téměř vše, co je pro knihu podstatné (snad jen babiččcina smrt není doslovná, pouze implikována) a k tomu je snímek natočen vkusně, dynamicky, i po těch letech svěže. Z různých stran jsem slýchal poznámky o "nesnesitelném vlastenčení" - výsledek jsou všehovšudy dvě věty v celém díle (byť jedna, pravda, tvoří kulminaci v samotném závěru filmu) a mnohem méně implikací, než by divák od protektorátní produkce očekával. --------------- S výjimkou poněkud křečovité Nataši Tanské nemám výhrad ani k vedlejším rolím - běsná Viktorka Jiřiny Štěpničkové i kromobyčejně okouzlující a vznešená paní kněžna Marie Glázrové jsou (spolu s titulní Brzkové rolí) milionkrát zapamatovatelnější než ta sbírka sice slavných, ale unylých tváří v zpracování pozdějším. Nadto i přes omezenost a zastaralost filmařských přístupů je Viktorčin příběh zpracován mnohem decentněji, vkusněji a proto působivěji (na onom "pronásledování očima" zde je přeci jen něco znepokojivějšího a démoničtějšího než na onom Čepkově strnulém koukání s banálními nájezdy kamery u Moskalyka). --------------- Babička je dílem veskrze inspirativním. Inspirovala samu autorku, když ji psala, v době protektorátu měla být inspirací pro národ. Je to feminní, mariánská ikona, která si ve své lásce, něžnosti, provázanosti s každým a se vším získává přirozenou autoritu, přirozený status (a v meta-rovině přirozený kult v podobě Babiččina údolí)... a přirozený odpor určité části obecenstva. Čápovi se podařilo tento základní aspekt do svého filmu přenést, za což mu patří obrovský dík. --------------- Co říct víc? Snad jen slovy Sváti Karáska "chválím já ty báby i Boha těch bab." () (menej) (viac)
Výborné filmové zpracování nejznámějšího románu Boženy Němcové. V roli babičky se představila Terezie Brzková, pro kterou to byla v 74 letech teprve druhá filmová role (poprvé se ve filmu objevila o rok dříve ve filmu Otakara Vávry Kouzelný dům). A tuto roli ztvárnila opravdu skvěle, stejně jako Jiřina Štěpničková v roli bláznivé Viktorky. No a ty uhrančivé oči Gustava Nezvala... Prostě a jednoduše, tento film by měl patřit k "povinné filmové četbě!“ ()
Brzková byla v roli babičky prostě k nakousnutí. 🥰 Jinak kdyby Glázrová měla všude takové přestrojení jako tady, tak bych ji považovala za velice noblesní slečnu a co se týče Štěpničkové, tak ta byla v roli mentálně postižené Viktorky dokonalá. Zahrála to naprosto přirozeně. Akorát se mi moc nelíbí že v knihách a časopisech vyvyšují Natašu Tánskou která kromě toho že nebyla moc pěkná, tak ani neměla pro herectví žádný přínos. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (24)
- Dňa 15. novembra 1940 sa konala slávnostná premiéra, ktorej sa zúčastnil aj spisovateľkin vnuk, doktor Vladimír Němec. (Raccoon.city)
- Helena Růžičková si jako jediná zahrála i v barevné verzi, v černobílé verzi hrála jako čtyřetá vnučku babičky a v barevné hrála mlynářku. (Zdroj: kniha Český bijhák). (M.B)
- Ve scéně, kdy myslivec (Gustav Nezval) pronásleduje Viktorku (Jiřina Štěpničková), dvojice herců ve skutečnosti nenatáčela společně. Jak Nezval přiznal, během 3 dnů natáčení se s kolegyní nesetkal. (Zdroj: Černobílé idoly 3) (M.B)
Reklama