Miami Vice

I na Manna příliš dlouhé (a že mám jeho styl vyprávění rád). Celkem zamotaný děj drží v pozoru zájem, stejně jako tradičně precizní kamera a trefně vybraná hudba, ale onen digitální look působí až příliš často otravně a narušuje tak vizuální kontinuitu filmu (tolik zrnitých scén se v kině jen tak nevidí). Na druhou stranu to má ten příjemný efekt, že díky digitálu je atmosféra Miami syrová. Všechny ty nablýskané káry a obří vybavené baráky nepůsobí jako výtažky z katalogů (jak prezentuje Bay Miami v Mizerech), ale jako reálný doplněk světa drog a zbraní, který se ukrývá za líbivou tváří exotického prostředí. Miami Vice je podstatě to samé, co Robbery Homicide Divison, ovšem s tím rozdílem, že hlavní postavy tu nemají tolik prostoru (především Foxx je krutě v pozadí) a děj je až příliš nárazově pojatý (v rámci pravidel "máme na to vše 90 minut, než spustíme hlavní akci"). Byl by to výborný díl krimi seriálu, ale je to slabší celovečerák. Je mi to upřímně líto, protože mám Manna hodně rád. Snad mu to vyjde příště, až zase zapojí i normální kameru, díky čemuž nebude pak každá akce tak nepřehledná a každá noční scéna jak krupicová kaše... (15.08.2006)

Soundtrack John Murphy: 1. In the Air Tonight - Nonpoint ,2. One of These Mornings - Moby/Patti LaBelle ,3. We're No Here - Mogwai ,4. Sinnerman - Nina Simone ,5. Auto Rock - Mogwai ,6. Arranca - Manzanita ,7. Ready For Love - India.Airie ,8. Strict Machine - Goldfrapp ,9. Pennies in My Pocket - Emilio Estefan ,10. New World in My View - King Britt ,11. Sweep - Blue Foundation ,12. Anthem - Moby ,13. Blacklight Fantasy - Freaky Chakra ,14. Mercado Nuevo - John Murphy ,15. Who Are You - John Murphy ,16. Ramblas - King Britt/Tim Motzer ,17. A-500 - Klaus Badelt/Mark Batson , (18.05.2011)

Nemůžu si pomoct. Jistě.film má několik chybiček (občas až příliš velký šum, a obecně několik nepříjemných "digitálních" záběrů, sem tam až příliš vážně míněné scény, které tedy zcela logicky působí nechtěně vtipně) ale já i tak celejch 134 minut chochtal blahem. Od prvního do posledního záběru nabušená jízda (co na tom, že není příliš akční) - Michael Mann je jedním z mistrů obrazu. Vydžel bych se dívat dvě hodiny na film, kde y se pořád jenom lítalo nad vodou a mokřinama, jako to bylo tady, nemluvě o hudební stránce. Rozhodně jeden z Filmů roku. (17.08.2006)

Mann goes over the top! Audiovizuální tapety bez napětí. Totální voyerství bez citové angažovanosti. Dezorientující střih (zejména v chaotickém finále), který je spolehlivým repelentem divácké empatie. Stejně jako video, které dává filmu look exkluzivní reality show. Jediné, co se vymyká Mannově svazující kontrole, je Farrellův přepumpovaný testosteron. Mannovy postavy jsou workoholici bez humoru a historie, s potlačenou emocionalitou – o to hůř dopadá sugesce velké lásky – a s tušeným existenciálním schizmatem. Mann tímto odkazuje na Melvilla, jenže francouzký mistr „cool“ kriminálek dokázal s daleko menšími rozpočty a okázalostí dát svým filmům globální, jakkoli subtilní emoci. Mann vzbuzuje emoce chvilkově ve svých typicky hypnotických spojeních obrazu a (rytmické) hudby, jenže to jsou emoce fotogenické, existující nezávisle na jeho hrdinech. Čili po návratu Supermana druhý nejnamyšlenější film sezóny. Mann goes kinky! (25.08.2006)

Koktejl z Mannových oblíbených klišé. Dobře nasnímaná, dobře zahraná další Mannova namixovaná variace na téma výběru povolání - aneb další instruktážní film o tom, že ani dobří hoši, ani zločinci nemají tu správnou perspektivu, která by jim umožnila skutečně v čase vychutnávat krásu a hodnotu života, ale že mezi těmi, které jejich povaha či řízení osudu předurčily pohybovat se v šedé zóně mezi oběma stranami, se občas vyskytnou výjimeční jedinci nucení dotýkat se podstaty věci, svého bytí - a že vzácně se při troše štěstí mohou letmo dotknout i jeden druhého. Byť jen na okamžik, v němž se protínají dramatické úsečky jejich životů, jen na tak dlouho, nakolik se jim podaří to protínání svých komplikovaných vektorů v tom okamžiku silou vůle zpomalit. *** Mannovy ústřední postavy ovšem nejsou žádné osvícené bytosti, které by na té hraně dokázaly vybalancovaně žít - jsou to lidi, kteří si nikdy nedopřejí dost času na rozmyšlenou, za co jim život opravdu stojí a proč, a jeho zbytek stráví zase ve zrychleném tempu událostí, smíření s rutinou štvané či štvoucí zveře, pohánění nostalgickou vzpomínkou na ten vzrušující zpomalený okamžik, v němž si užasle sáhli na něco pravého, a namlouvající si, že to je nejvíc, čeho se dá vůbec dosáhnout, takže po zbytek života jim stačí vzpomínat. *** Od filmu Heat, kde se Mannovi podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posledností riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze opakuje, omílá, předvádí své staré teze v nejrůznějších nových a třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, a působí tak poněkud vyčpěle. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na Dirty Dancing v žánru kriminálního thrilleru. (17.01.2015)