Prebytočný človek

Mám asi radši Sorrentinovu pozdější tvorbu, ale tento jeho debut je i přesto trefou do černého. Dnes už dvorní režisérův herec Toni Servillo v roli zkrachovalého muzikanta podává i zde úctyhodný výkon. Není se proto čemu divit, že tímto filmem vlastně odstartovala jejich budoucí spolupráce. Ač šlo celkově spíše o drama, těch několik fórků, co se v ději objevilo, mě udrželo ve střehu a párkrát jsem se i zasmála. Propojit obraz a hudbu se tu také podařilo na výbornou, jak je ostatně u Paola Sorrentina dobrým zvykem. (75%) (14.03.2020)

Je mi líto, Paolo, Velká nádhera mě svého času obsahově minula, ale nemohl jsem neocenit vytříbenou výtečnou formu. Tohle je ale první kousek z Tvé dílny, kdy krčím rameny a říkám, že ani obsah, ani způsob provedení na mě dojem nedělá, ba co víc, nepokrytě mě nudí. Nezaujal ani motiv, ani rozuzlení. Tvoji fanoušci Tě nejspíš podrží, ale za mě to tentokrát nebude ani průměr. Ke Tvým postavám jsem si nenašel cestu a Antonia nepovažuju ani tak za oběť okolností, jako spíš za slabocha. Celkový dojem: 40 %. (17.04.2018)

Tomu filmu jsem vůbec neporozuměl. Co chtěl říci? Osudy dvou jmenovců, jeden zkrachovalý zpěvák, jemuž zničily život drogy a ženy, druhý fotbalista, který si stále chtěl prosadit svou i poté, co po těžkém zranění vystudoval trenérský kurs. Jeden sice skočil do vody, ale pak z nepochopitelných důvodů vyplaval, aby mohl kamarádům upéci kapra, druhý se skutečně zastřelil, ale přitom jsme viděli zastřeleného i šéfa jeho klubu... Fakt mi to nic neřeklo, hvězdička z milosti. (09.04.2018)

Môj (aj jeho) prvý Sorrentino o témach, ktorým sa vlastne venuje dodnes. O tom, ako ťažko sa znižuje štandard a nových začiatkoch, ktoré nemusia vyjsť. Už na začiatku tvorivej dráhy tento režisér ukázal, ako to vyzerá, keď končí veľká nádhera... inak ale nijak zvlášť vyčnievajúci film, proste relatívne typický, remeselne zručný a kvalitný taliansky neorealizmus. (03.09.2019)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)