Prebytočný človek

Někdo se v prvotině hledá, někdo se prvotině najde a už jenom lehce vybrušuje detaily. Sorrentino toho má na srdci hodně a vlastně je celkem zřetelné, že to je debutující scenárista, ale už tady najdeme hodně scén, jejichž emocionální ekvilibristika a spojení hudby / obrazu je opojné. Servillo s Renzim jsou skvělé protipóly, hedonistický ztroskotanec vs. melancholický snílek, energie těch dvou postav se ve filmu postupně rodí, aby nakonec dozrála v duet marnosti a nezlomnosti existence. Zasáhlo mě to víc, než bych čekal. Rozhodně víc, než ty přeestetizované úvahy na podobná témata, které Paolo točí v posledních letech. (05.08.2019)

Mám asi radši Sorrentinovu pozdější tvorbu, ale tento jeho debut je i přesto trefou do černého. Dnes už dvorní režisérův herec Toni Servillo v roli zkrachovalého muzikanta podává i zde úctyhodný výkon. Není se proto čemu divit, že tímto filmem vlastně odstartovala jejich budoucí spolupráce. Ač šlo celkově spíše o drama, těch několik fórků, co se v ději objevilo, mě udrželo ve střehu a párkrát jsem se i zasmála. Propojit obraz a hudbu se tu také podařilo na výbornou, jak je ostatně u Paola Sorrentina dobrým zvykem. (75%) (14.03.2020)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)

Nenudilo ma to, ale nepadal som z toho na zadok. Jediné čo môžem naozaj pochváliť je výkon Toniho Servilla. Inak pomerne tradičný film o tom aký je život nespravodlivý a že cesta od sláve k chudobe je veľmi krátka. Sorrentino vo svojej prvotine absentuje na dlhé zábery a presviedča nás, že tempo filmu odpovedá Taliánskemu temperamentu. Ale ja som mal vždy radšej pomalejšie filmy, hlavne keď vezmem v podtaz ako strašne ukecaný tí Taliani vlastne sú. Nejedná sa o zlý film, ale podobne ako v prípade Božského ide téma a jej spracovanie mimo mňa. Pritom Sorrentinov Americký This must be the place zbožňujem. (24.10.2015)

Z toho, čo som od Sorrentina videl, tak zatiaľ Prebytočný človek vychádza ako divácky najvďačnejší film. A to bez toho, aby snáď pôsobil menej inteligentne, ako jeho neskoršie diela. Možno skôr naopak, v porovnaní s jeho súčasnou tvorbou na veľmi tenkej hranici gýča a ťažkotonážneho umenia ide o v mojich očiach úprimnejšiu výpoveď o svojich hlavných hrdinoch. Zaujímalo by ma, čo by povedal Laco Borbély na taktiku rozostavenia so štyrmi útočníkmi, popravde sa ale ani problémom s hľadaním práce mladšieho z dvojice aktérov ani nečudujem, jeho metóda pôsobí až príliš revolučne... (29.07.2018)