Cinematerapie

Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek. (07.01.2012)

Z jedenácti lidských příběhů se nedá paušalizovat a usuzovat cokoliv o charakteru a stavu národa, každopádně Ivan Vojnár svým navýsost originálně pojatým snímkem na cosi poukazuje...my Češi v sobě máme až příliš traumat, ostatně asi jako každý jiný evropský národ... Nedovedu přesně odhadnout účinnost cinematerapie, každopádně pro všechny zúčastněné aktéry to mohla být zajímavá analogie k návštěvě psychologa, nebo spíše psychoanalytika, do kteréžto kůže se mohl pak při troše empatie vcítit i nejeden divák. Bezesporu zajímavý a podnětný dokument. (18.08.2011)

LFŠ 2010 ... Výborně zpracovaný snímek přesně zapadající do žánru a ambicí, které si klade. Uvidíte v něm obyčejné, přesto však nezvyklé příběhy a lidi, kteří ve vás do jednoho vyvolají celou řádku emocí. A není sice plný žádných grandiózních mouder které spasí svět, zato obsahuje mnoho každodenní moudrosti, ze které si každý z nás může něco odnést, ztotožnit se s nimi a pořádně se zamyslet. Obzvláště povznášející pak byla postprojekční debata s režisérem Vojnárem. (02.08.2010)

"...co je to obyčejnej Čech, pro kterýho dělá Paroubek politiku? No to je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele." A řemenem a vařečkou a hodně. // viděno na Febiu po tom, co jsme vlezli do špatnýho sálu. Řehtal jsem se jako blbeček celej film aby se pak ukázalo že většina hrdinů byla se mnou v sále... Ups (31.03.2010)

Jako představení toho, co je to cinematerapie, je snímek stejného jména zajímavý, hlavně proto, že jsem o něčem, jako je cinematerapie neslyšel. Osobně bych třeba nechtěl svoje problémy řešit tímhle způsobem, ale chápu, že to někomu může pomoct. Celkově mě ale osudy nějak zásadně nezajímaly, snad jen ta upřímnost je mnohdy odzbrojující. Jako dokument je to lehce gradující, což tomu malinko přidává, ale některé osudy vyzní do ztracena. (06.10.2016)