Wichool

Sněhové vločky neslyšně dopadající na dvě do sebe zahleděné tváře - takhle si představuji dokonale kýčovitý romantický výjev. Dubnový sníh, jestli mohu takto volně překládat, k podobnému okamžiku pozvolna směřuje, ale při vší své decentnosti nakonec těsně před bodem zlomu, těsně před radikální změnou způsobu jízdy, raději (a dle očekávání) dojede do finále na melancholický neutrál. Šťastni ti lidé, kteří se dokáží „přeladit“ do správného modu: malinko přecitlivělí, ochotni naslouchat nevyřčeným slovům, ochotni pozorovat a chápat životy dvou zcela cizích lidí. V ideálním případě by vás do tohoto rozpoložení měl dostat samotný film. Sledoval jsem jej ovšem s odstupem tak chladným, že by mě kdekdo mohl považovat za bezcitnou hyenu. Třeba lidé, kteří k Oechulu sedli, ten je dokonale pohltil a poté, zcela vyždímané, vyplivnul a oni mu se slzou v oku dali nejvyšší hodnocení. Když si u podobného filmu jednou začnete klást otázky „proč by mě mělo zajímat duševní rozpoložení nějakého vrchního osvětlovače?“, není cesty zpět. Citový zážitek (notně podpořený strhujícími hereckými výkony) je opravdu to jediné, co vám může Oechul nabídnout. Nikterak originální příběh hodně čerpá ze Stvořených pro lásku. Ti kolem mne rovněž propluli, aniž by zanechali, řekněme, dočasné šrámy na duši, jejich formální stránka mi však nadlouho utkvěla v paměti. Každopádně, jestli se cítíte na něco pomalejšího, komorního a téměř bezeslovného a máte slabost pro jihokorejské filmy (je cool ji mít), připravte si krabici papírových kapesníků. 60% Zajímavé komentáře: kitano, Martyr (20.12.2007)

Tenhle film se snaží vyjádřit většinu emocí mlčením. Někdy se mi zdálo, že záběry jsou zbytečně zdlouhavé a že pár slov navíc by neuškodilo. Jak je ale člověku po tom, co ho v životě potkají hned dvě velké rány za sebou. Jen pomyšlení nad tím, že se něco takového může stát, je nepopsatelné. Do chování hlavních hrdinů jsem se ale moc vžít nedokázala. A to ani přesto, že hrdinku hrála úžasná Ye-jin Son. 3,5* (04.02.2012)

Citlivé a krásné drama protkané smutkem i novou nadějí, která může přijít v ten nejnečekanější moment. Co je ale důležitější – odehrává se v magické době, kdy jste mobilem vyřídili všechno důležité, dokonce pořídili nemotorné selfie na pláži, ale nemuseli se bát, že spolykají váš život. Být někomu nablízku znamenalo být na vzdálenost jednoho telefonátu, stejně ale bylo mnohem snazší ztratit kontakt. O to víc záleželo na spojení v konkrétním čase a místě, v tomto případě kolem zasněžené nemocnice, v přilehlém hotelu a několika restauracích. Jakkoliv by April Snow po drobných úpravách zřejmě zabodoval i dnes, třeba jako jedna ze zaměnitelných netflixovských romanťáren, s odstupem tkví jeho největší síla v perfektním a místy srdcervoucím zobrazení éry, která se kvůli našemu nedůvěryhodnému vnímání času může zdát jen několik let vzdálená, ale ve skutečnosti je už dávno pryč. Třeba si na ni vzpomenete příště, až v dubnu nečekaně zasněží. 90% (19.05.2020)

Film, ktorý vo mňe dozrieva aj pár dní po pozretí, každou snehovou vločkou na mojom okne upomína na nevysloviteľnú bolesť, zarmútok ako i krehkosť a jemnosť vzťahu vzniknutého v tých najhorších životných chvíľach si za svoju neutíchajúcu melancholickú rezonanciu v mojom vnútri plné hodnotenie nakoniec zaslúži. (18.12.2005)

Tak jsme si poplakali až nám uši uschly. Naprosto prázdný a bezduchý film na téma ona jemu on jí a všichni všem. A ten necezený, tak dokonale idiotský kýč na konci mě dojal, že bych si nejradši své slzy vymlátil na tvůrcích. Něco tak špatně odhadnutého jsem dlouho neviděl. Bůh mě netrestej, ale tvůrce takových filmů přetáhni minimálně pohrabáčem. Tfuj. Um jak z hnoje za bordelem. (14.01.2011)