Feliciina cesta

Egoyan. Dokud vám nechce něco prozradit, nemluví. Každý detail vám naservíruje ve správný čas, ve správném záběru, s mistrovskou přesností, s brutální pozorností k detailu. Řemeslník jak cyp. Irské děvčátko přijíždí na trajektu do británie, aby našlo továrnu na sekačky a někoho, kdo v ní pracuje. Ochotný stařec se nabídne, že jí vypomůže... (06.03.2011)

Jemne tragikomické dielko v hereckom koncerte Boba Hoskinsa, ktoré je takou melancholickou spoveďou dvoch osamelých duší, kričiacich ale dve rozdielne túžby. Typická atmosféra Made in UK, krásny írsky hudobný podmaz a hlavne pôsobivý Hoskins tomu dávajú netradičný pochmúrny fíling, len škoda, že viac už nič. (23.02.2023)

Už od začátku si říkáte, ten pán je až nějak moc milý ! Elaine Cassidy se dostane do spárů Boba Hoskinse a považuje ho za hodného pána jako většina okolo. Jenže on má takové malé tajemství ... ano odtud to začíná být zajímavé jenže film se dále nevyvýjí a to je velká škoda, sice charakter vraha je podán Hoskinsem k dokonalosti, ale film skončí v tu chvíli, kdy by to právě mělo začít. Elaine Cassidy hrála velmi dobře nepolíbenou. (16.10.2009)

Moje tretie stretnutie s A. Egoyanom a rozhodne zatiaľ to najlepšie. Táto netradične vykreslená anatómia jedného psychopata sa mi dostala riadne pod kožu. Niečo tu síce na mňa pôsobilo neprirodzene alebo smiešne, ale našťastie toho nebolo veľa - napr. myslím, že časť s Jehovistami sa kľudne mohla vypustiť. Ale zas bola sranda sledovať, ako na nich Joe vyvaľuje oči. To je ale k negatívam asi tak všetko. To ďalšie si už zaslúži len samú chválu. Od zaujímavo nelineárne vyrozprávaného príbehu a spájania mozaiky životov hlavných postáv, cez hercov až po nádhernú írsku hudbu, ktorá celú tú podmanivú atmosféru plynúcu z prazvláštneho vzťahu tých dvoch a ich vzájomných dialógov, ešte umocnila. A to treba ďalej vyzdvinúť aj to, ako sa tu krásne postavy vyvíjali a ako postupne, po malých dávkach a na základe rôznych detailov, servírovali divákovi svoj charakter. Pozoruhodné, výborná záležitosť. 85/100 (10.04.2017)

S Feliciionou cestou, vycházející z novely Williama Trevora, mám mírný problém: můj obdiv (nezaměnit s adorací) k Egoyanovi tkvěl především ve skutečnosti, že jsem neměl nikdy problém nastoupit na nastolenou dramatickou linku a ztotožnit se s filmovou formou, jež v mnohých aspektech (ne zcela běžná narace, obrazové detaily a mysteriózní podklad věcí zdánlivě obyčejných) nezadala si např. s formou Davida Lynche (nejenom). Egoyanův Odhadce budiž zcela nejlepším možným příkladem (částečně např. i Speaking Parts). Feliciina cesta je stejně jako Sladké zítřky na pomezí toho, co přijímám tak nějak nenuceně, s jistým obdivem a tím, co rezonuje ne zcela v kladném smyslu slova. Ta dramatičnost v irské linii kolem hl. postavy v podání průměrné Elaine Cassidy a jejího milého se někdy bere až příliš vážně a tklivě (bez velkých opodstatnění), naopak nejednoznačnost druhé příběhové roviny s Bobem Hoskinsem, "analogovou" Arsinée Khanjian (váhám, zda bych raději ženu Polanského nebo Egoyanovu...) a četnými kuchařskými reminiscencemi drží rovnováhu. V momentě, kdy Egoyan oba příběhy pájí k sobě, kladný dojem ze sledování převažuje. Nehledě na režisérův rukopis, který je zde stále poměrně dobře čitelný, je to právě výše zmíněná struktura vyprávění a otazník po většinu času sledování co dává filmu jisté kouzlo. Díky tomu všemu, půvabu zakonzervované minulosti, milém hudebním aranžmá v podobě Malcolma Vaughana (úvodní sekvence připomněla mi rovněž pokojný a rodinný svět Modrého sametu) a časem poznamenaným chladícím věžím několika záběrů, je Feliciina cesta stále poměrně slušnou volbou v Egoyanově rejstříku (i navzdory závěru, jež se nezavděčí každému). │70% (15.11.2009)