The Harder They Come

Jamajka, no jasně....slunné písčité pláže, palmy, azurově nádherné moře......tak na to zapomeňte. Tady jsem se hned od začátku brouzdala v příšerném slumu a prapodivných uličkách, kde bylo na jedné bráně napsáno : "Nemočte nám na bránu, tady bydlí lidi". A s tím vším související všudypřítomná bída. Co dělat, když je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná, zkrátka to není ani pro Ivana vůbec jednoduché. Sny a plány je jedna věc, druhá je skutečný reál. Ivane měl jsi zůstat u té kytary, to byla lepší volba i když by jsi nebyl tak slavný. Po herecké stránce to nebudu rozebírat, mně dalo dost fušku ty kluky rozeznat jednoho od druhého. Sice mně ze začátku trochu pomohly ty jejich čepičky, kloboučky a baretky, ale za chvíli jsem v tom měla stejně mírný hokej. Co mě ale nejvíc chytlo za srdce, byla ta jejich úžasná muzika, která mě nenechala sedět v klidu, to prostě nejde. Nejen že ty melodie mně budou znít v hlavě asi hodně dlouho, to není to jediné, co tenhle snímek posouvá o level nahoru, ale i fakt, že šlo o příběh inspirovaný skutečnou událostí. Ale ta muzika........... - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (04.04.2015)

Po Countrymanovi druhý jamajský film, co jsem viděl. Když vezmeme v úvahu úroveň zpracování, tak jamajská produkce přece jenom trochu zaostává za okolním světem, ale například právě Harder They Come je podle mě film opravdu dobrý, pokud máte aspoň potuchu, že existuje něco jako reggae a že ten pán v hlavní roli je Jimmy Cliff. Mimochodem co se jeho herectví týče, je to fakt frajer. Doprovodná hudba se skládá hlavně z "Harder they come" a "You can get if you really want" právě od Cliffa a "007" a "Israelites" od Desmonda Dekkera. (10.09.2007)

5/10 Mladý impulsívní jamajský chuligán přijíždí z venkova do města, aby uskutečnil svedkůj sen o lepším životě. Prostředkem k dosažení tohoto vyššího společenského statusu hvězdy mu má dopomoci farářova dcera a hlavně muzikální talent. Záhy ale zjišťuje, že cestu mu málokdo/co usnadní, ba právě naopak se setká s „klacky pod nohami“ od zavedeného establishmentu – nahrávací společnosti, církve. Logicky se proto vydává jednodušší ale nezákonnou cestou a začne podnikat v oblasti zeleného zlata. Stihne sice ještě nahrát hit, který ho učiní na 20 minut slavným, ale ze šikmé plochy není úniku, obzvláště, když při své těžko zvladatelné povaze začne kosit první zkostnatělé struktury. Při prvním objevení Djanga jsem se s uspokojením konstatoval, že publikum na Jamajce se tomu smálo ještě víc než já, až po chvíli mi došlo, že to všíchni viděli pod vlivem, takže můj dojem může být zkreslený přítomností THC. V další fázi sledování se mé tušení opakovně potvrdilo v bezstarostném performance všech zúčastněných herců, kteří svým projevem zasadili těžkou ránu mému jazykovému sebevědomí, protože jsem si nemyslel, že k pochopení běžných scén filmu v „anglickém“ znění budu ještě potřebovat titulky. Samotnou stránkou zůstává zvuková stránka filmu, kterou fajnšmekr ocení a odpůrci si vzpomenou na vtip o Jamajce, když dojde tráva. (14.01.2009)

Můj první výlet do filmové tvorby z Jamajky dopadl nad očekávání. Spojit do jednoho filmu prostředí hudebního či uměleckého světa se světem zločineckým se ve stejnou dobu víckrát ve svých filmech různě pokoušel i Claude Lelouch, ale v případě tohoto filmu jsou ty dva úplně odlišné světy spojené až neobvykle pevně v příběhu hlavní postavy. Myšlenka ukázat, jak vzrůstá někdy popularita mladého umělce nikoliv díky jeho tvorbě či kvalitám, ale skandálu, není možná z dnešního pohledu už tolik originální, ale celý příběh měl v podobně exotických reálií specifické kouzlo. On vůbec tenhle film je po všech stránkách naprosto svůj a originál, snaží se zachytit dění v jamajských reáliích nesmírně realistickým způsobem, v nejedné scéně jsem si připadal jako u vyloženě artového filmu s precizním režisérským stylem a zároveň občas i nějakou sdělenou myšlenkou navrch, nejčastěji ukrytou v textech samotných písní, jindy se zas z této polohy dokáže proměnit v přímočárý akční film béčkového ražení. Zároveň však po celou dobou dýchá tak osobitou atmosférou, že alespoň mě ta rozpolcenost mezi „artovým“ a „béčkovým“ moc nevadila, já mám ty nezávislé filmy rád, pokud dokážou upoutat a tady jsem si užil ten zvláštní styl stejně jako samotný děj a nezbytnou hudbu (z níž mi tady sedl nejen černošský gospel, ale překvapivě i to jamajské reggae). Závěrečný nápad náhlé asociace diváků v kině sledujících napínavé přestřelky, jak jsme to viděli už kdesi na začátku, se povedl a lze říct, že svým vnesením nadhledu i omlouvá případnou lacinost jistých scén. Já to čekal v béčkovém stylu celé a svým mnohavrstvým pojetím mě film překvapil. To je přesně ten typ snímku, v jaké při návštěvě těchto hodně cizokrajních kinematografií většinou doufám. Jenom jsem měl občas problém rozeznat podobně vypadající postavy, ale stejně jako emmě53 mi pomáhaly klobouky a obleky. [75%] (06.09.2022)

Takové jamajské U konce s dechem, hlavně obsahově jsou si oba filmy dost podobné. A i tím, že se v nich mísí žánry a chvílemi balancují mezi avantgardním a špatně natočeným filmem. Společné mají rovněž využívání neobvyklých filmových postupů a celkově Harder They Come připomíná také senegalský film Touki Bouki, se kterým má navíc společné to, jak vypadá (kostýmy, prostředí, typickou kulturu), což je dáno dobou vzniku. Škoda jen, že autoři nepoužili trochu víc písniček a dokola opakují titulní píseň a You can get it if you really want. (28.01.2009)