Šestý den

Zvláštní atmosféra jakéhosi lodního přístavu a blízkých uliček s příbytky evokujícími lepší sklepy, defilé postav dočasně se zastavující na místě a promenádující se se ve stylu cirkusových kočovníků (i s hostem v podobě malé skákající opičky jednoho z maníků) a do všeho se rozjíždějící existenciální zápletka epidemie rozšířené cholery... Být zpracování méně stylizované, možná by Júsuf Šahín z námětu vykřesal i celkem silné drama, v němž zde ale současně často prosakuje humor, komornější dobrodružstí, drobný závan lidového cirkusu a valný závan muzikálu. Šahín s nejednou scénou ve víru symboliky (např. zavření lidí do klece během rozpoutané epidemie, za doprovodu slepičího křiku) a současně odkazy na filmovou i hudební scénu servíruje podívanou s opět velmi specifickým stylem, na který musíte přistoupit a mně se to až na chvilková rozpačitá zaváhání (nad vyzněním asi dvou scén) povedlo – ač nepopírám, že z celé alexandrijské série jsem měl u pana režiséra zážitky větší. Celkový zážitek určitě hodně pozvedla hudební složka kombinující v sobě orientální hudbu, francouzský šanson a klasický muzikál. Většinu muzikálových čísel stylizuje Šahín v tom lokálním arabském stylu, zároveň ale stejně jako v nasledující třetí Alexandrii přejde i do nečekané variace na Gene Kellyho a hollywoodský muzikál, včetně barevných efektů pod holým nebem, ve scéně vyjadřující touhu a sen mladého tanečníka. Slavná Dalida ve své patrně největší filmové roli (mluvící i zpívající zde arabsky) působila na mě silným šarmem tajuplné ženy a v rámci své postavy i velmi emotivním a empatickým výkonem. [75%] (19.06.2024)

Já si nemůžu pomoct, ale i přes to, jak jsem egyptského režiséra Júsufa Šahína v recenzi na jeho jeden z prvních snímku Bab el-hadid vychvaloval, tentokrát mě zklamal. 103 dlouhých minut nudných konverzací dvou hlavních postav, mluvících o příchodu cholery do Egyptských zemí, strachu o své děti a samozřejmě lásce, to u Júsufa nesmí chybět. /MFFKV2019/ (04.07.2019)

Byl jsem velmi zvědav na první zhlédnutý snímek pocházející z afrického kontinentu. Rozhodně se jednalo o nevšední zážitek, způsobený jednak dobou, ve které byl film natočen, ale druhak také právě původem filmu. O Júsufu Šahínovi a jeho tvorbě jsem si dopředu nic nezjišťoval a možná i z toho důvodu jsem byl překvapen, co mě v kinosále čekalo. Překvapení to však bylo spíše v podobě zklamání, jak příběh, tak forma, kterým byl vyprávěn. Většinu času jsme totiž pozorovali křičící a hádající se egyptské obyvatele, aniž by jejich dialogy nějak výrazně posouvaly děj směrem kupředu. Popravdě se ani nedivím lidem odcházejícím ze sálu, není to holt pro každého. Snímek jsem dokoukal do konce, ale pro zbytek festivalu jsem se raději důkladně Šahínově tvorbě vyhýbal, další sázku na nejistotu jsem nechtěl riskovat. KVIFF 2019 (16.07.2019)

Dalida v hlavní roli svým charismatem prosvěcuje celý film. Děj se odehrává roku 1947 v chudé čtvrti Káhiry a pak na člunu plujícím po Nilu do Alexandrie. Komentář: http://bullesdeculture.com/2017/01/le-sixieme-jour-critique-film.html (03.07.2019)