Láska, kterou opouštím

• Šlo o definitivně poslední film jednoho z nejlepších českých dokumentaristů všech dob, Jana Špáty. Ke svému rozhodnutí dobrovolně filmařiny zanechat, později Martinu Štollovi mimo jiné vyprávěl: "Nejdůležitější bylo ale to, že vědomí konečnosti bylo celý život mým věrným průvodcem. Že všechno jednou skončí, a tedy i práce a život, bylo tématem mých myšlenek i filmů. A umět odejít, eventuelně umřít, mi vždycky připadalo zrovna tak důležité, jako umět žít. Taky mě vždycky vzrušovalo udělat nějaký čin, který by mi dal pocit, že jsem vzal osud do svých rukou, že přece jen vládnu svým životaběhem já, a ne jen shluk osudových náhod a všelijakých závislostí. Pro mě je průběh života jako chůze po stolové hoře. V mládí zraješ, poznáváš a stoupáš vzhůru. Potom jdeš po zdánlivě dlouhé náhorní plošině, kde vydáváš, tvoříš, žiješ naplno svůj produktivní věk. Pak přichází sestupná část, kterou často nechceme vidět a vytěsňujeme ji. Bavilo mě vždycky zachytit okamžiky i místa, na kterých právě jsem, uvědomovat si, kde jsem poprvé a kde asi naposledy, kdy se mi daří a vítězím a kdy jsem naopak prohrál. A když jsem na svém datu narození viděl a na sobě cítil, že začíná sestup, pověsil jsem to povolání na hřebík. Myslím, že je dobré nalévat si čistého vína, a to nejen v pracovním životě, ale i třeba při chátrání stárnutím, hroutících se vztazích a podobných neveselých vědech. Schopnost reflektovat běh svého života a eventuálně tu a tam udělat drobné korekce jeho dráhy život dramatizuje a dělá ho zajímavějším. A je toho schopen díky mozku právě jen člověk." (NIRO)