Skafander a motýľ

Skafandr a motýl je malý zázrak, jelikož s takovým tématem mohl velmi lehce spadnout do klasicky uslzeného patosu obdobných snímků. Avšak nestalo se tak, tvůrci vůbec citově svého diváka nevydírají a přitom dojímají. Přirozenou cestou, bez přehrávání a především bez slzopudných okamžiků. Když už nějaký takový hrozí, tak je odvrácen nějakou cynickou duševní Baubyho poznámkou (viz třeba scéna se zapojováním telefonu, ta by bez Baubyho reakce byla prostě... vyděračská). Musím to zopakovat, Skafandr a motýl je takový malý zázrak. Krom citlivé Schnabelovy režie a velmi sympatických herců, je to díky výjimečně osobnímu zážitku. Ten stojí a padá s Kaminského kamerovými kouzly. Jeho snímání dění jakoby z pohledu hlavní postavy je nápadité, skvostné a plně se podřizující účelu, kterému slouží. Není však vše zlato co se třpytí a tak Janusz Kaminski vizuálně exhibuje i v "neočních" záběrech, což je mnohdy spíše na škodu (cesta novým autem kupříkladu). Přesto je Skafandr a motýl snímkem, od kterého by se tvůrci pohnutých lidských osudů točených na motivy skutečných událostí, mohli a měli učit. (17.02.2008)

O románe, ktorý sa stal predlohou tohoto festivalového filmu, sa hovorilo, že je nesfilmovateľný. Niekedy sa vďaka onomu prvku, ktorý je príčinou tejto frázy, stane hlavná devíza filmu. V prípade Skafandra máte skutočne pocit, že sledujete niečo výrazne originálne a že sa jedná o látku, ktorá si navzdory pochybám o sfilmovanie priam hovorila. K plnému prežitiu mi dopomohlo jeho vzhliadnutie v kine, v televízii síce nebude zážitok iba polovičný, ako radi kritici upozorňujú v mnohých prípadoch, ale pokiaľ máte možnosť film vidieť v kine, tak ju využite! Zaujímavé je film porovnať s príbuznou Mojou ľavou nohou, vďaka mierne odlišnému prístupu režiséra k hlavnej postave. Pre chlapov má tento film pridanú hodnotu v tom, že sa na nás neustále zblízka a starostlivo pozerajú pekné oči zdravotných sestričiek a lekárok. Kto videl, chápe. (04.02.2013)

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. (18.04.2009)

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)