Skafander a motýľ

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." (05.12.2011)

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)

Maximálne skľučujúci, deprimujúci a frustrujúci film, ktorý človeku bez okolkov ukazuje, aké to je byť ráno úspešným človekom a večer doživotným mrzákom. Veľmi citlivo nakrútená látka na obtiažnu tému, ktorá pôsobí neskutočne reálne aj vďaka častým záberom z oka hlavného hrdinu. Nechcel by som byť v jeho koži. Teda po tej mŕtvici. Dovtedy by to mohlo byť v pohode :). Skvelý film. (28.02.2008)

Po první půlhodině dokonale sestřelující a doslova zrak vymývající, ale po retrospektivách a "klasické" kameře už snímek překypující originalitou začne značně zpomalovat. Koncepcí mi to hodně evokovalo Hlas moře, které se mi líbilo o kapičku víc (možná díky Bardemovi, možná díky tragičtějšímu závěru). To však nic nemění na tom, že Kaminski je bůh a Skafandr a motýl je hned vedle Klass nejlepším cizojazyčným filmem roku 2007. S tím sepsáním knihy ale musela být dřina. [Přesná stopáž: 112 min] (13.08.2008)