Vajíčko

Jako vždy dokonalý Václav Voska v jedné ze svých stěžejních divadelních rolí vypráví o tom (hra je v podstatě soustředěná na jeho postavu, ostatní mu jenom nahrávají), jak našel životní systém, jak do všeho fušuje, jak se snaží dostat do vajíčka, do skořápky světa, za vodopád lží. Jak poprvé lhal, jak poprvé kradl (a v důsledku toho přišel o panictví a v důsledku toho zase o práci), medituje o nerozbitném vajíčku lidské civilisace, vypráví o tom, jak nemůže žít ani v systému ani mimo něj... A pak sledujete, co se z něho kvůli tomu stane a jak to přijímá... A je z toho geniální, vtipná i drsná divadelní hra s neobvyklou a o to zajímavější symbolikou (vajíčko, kapesník...), vypovídající o světě a lidech v něm to, co málokterá. A navíc, o co se snažili všichni ti nenápadní nechutní malí záporáčci a odporní udavači v celé historii herectví, to dokázal Václav Voska shrnout a překonat v pouhé intonaci šesti slov: "u jedné děvky v ulici Borejeaux." Tohle je po stránce zvukové, orthoepické a vůbec mluvené dokonalá čeština. Vinklář z pozdější inscenace mu nesahá ani po paty a dost se Vosku snaží napodobovat, přestože na to - ač jinak velmi dobrý herec - hlasově ani herecky nemá. P. S. Musím říct, že převod to TV podoby se silně nepovedl, nicméně původní hra a zejména Voskův výkon jsou tak úžasné, že nemůžu jít s hodnocením níž. P. P. S. Mezi Voskovými divadelními rolemi rozhodně nejlepší, z rolí čistě recitátorských pokládám Nový zákon z Violy za ještě mnohem, mnohem lepší. Copak opravdu existují ženy, co se ptají, kolik je hodin? P. S. Taky se ráno nebudím svěží a čilý. (08.01.2010)

"Jsi muž?" - "Nerozumím otázce." Satira jako řemen, podpořená fantastickým Václavem Voskou. Jeho Emil Magis je takový nijak výjimečný muž, který však dokáže skvěle pozorovat a komentovat svět kolem sebe. Je to člověk, který vlastně velmi touží po pravdě, byť se jí dobírá velmi svérázně. Během svého vzestupu z obyčejného příručího až na ministerského úředníka poznává detailně lidskou náturu, za čím se všichni ženeme, jaké máme hodnoty. Ač sám není nijak ryzího charakteru, přece jen je člověkem, který alespoň v mládí věří ve vítězství dobra. Neustále zklamáván okolím nakonec i on se stává součástí systému, posilovaného lží, polopravdou, přetvářkou, kde každý touží být uvnitř vajíčka. Schopnost rozpoznávat podstatu věcí okolo sebe mu však zůstane zachována i poté, čím se tedy liší od ostatních je to, že si nic nenalhává. (31.08.2006)

Kam spěcháme, za čím se ženeme, jaké sledujeme cíle? Chceme se stát součástí onoho navenek dokonalého systému, mít spokojenou rodinu, čistý trestní rejstřík, pohodlné křeslo, ve kterém si přečteme noviny, slušně placené zaměstnání, které nás bude vnitřně naplňovat… opravdu chceme tohle všechno, nebo si to pouze namlouváme, přetvařujeme se, lžeme a předstíráme, abychom se stali součástí jednoho velkého „vajíčka“? Emil Magis upřednostňuje přesně ty hodnoty, kterými Mark Renton tak pohrdal, a upřednostňuje je z čistě zištných důvodů – chce někam patřit, být uznávaným, ale pouze do chvíle než si uvědomí, že ta nejsprávnější cesta nemusí být vždy nutně tou jedinou možnou. Vajíčko je zcela unikátním dílem, žánrově velmi obtížně zařaditelným (trefné je označení „filozofující komedie“), jedná se o jakousi „one man show“ geniálního Václava Vosky, který v podstatě po celý film vede dialog s divákem, tedy s vámi, a pouze na vás je, zda-li budete ochotni se do tohoto dialogu zapojit. Na Voskově výkonu mě nejvíc nadchla jeho nejednoznačnost – ani po skončení mi nebylo jasné, jestli hrál postavu v zásadě dobrou, nebo až na kost prohnilou, což činilo Magise o to zajímavějším. Pro lepší představu o pojetí Vajíčka bych si dovolil zmínit tři jména – Truffaut, Allen, Pink Floyd: The Wall. S Truffautem má společný smysl pro něžný, duchaplný, často sotva postřehnutelný humor. Allen zase v několika ze svých filmů načal téma lidské potřeby zařadit se do establishmentu a držet se v tam i za cenu nejvyšší. No a konečně The Wall – jejíž hlavní hrdina se postupně (a částečně proti vlastní vůli) stává jenom další cihlou ve zdi. Vajíčko je dílem obdařeným inteligentním humorem, má nápaditý scénář dávající neopakovatelnou hereckou příležitost skutečně talentovanému herci. Václav Voska takovým byl a jelikož není zvykem tleskat filmu promítanému na DVD, tak alespoň dodatečně v komentáři: Bravo, mistře! Bravo! Bravo! Bravo! 90% P.S.: Jaké jsem si z filmu odnesl ponaučení? Vůbec nad svou rolí v systému nepřemýšlejte, prostě žijte! (14.12.2006)

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

Václav Voska byl přitom a vyhrál na celé čáře. On přiznává, že čest se pro něj stala zbytečnou přítěží a úspěšně ji odolal až i nad ní zvítězil, morálku také postupně vymazal, že po ní ani památky nezbylo. I nad systémem zvítězil, nad ženou, panictvím a frajerem z Indočíny. V podstatě divadlo jednoho herce psané perem Féliciena Marceaua. Svět je jaksi pokurven, napadá mě po shlédnutí tohoto monologu Václava Vosky. Třeba v něm najdete odpověď proč. Jo a dodnes se to hraje http://www.novinky.cz/kultura/36680-vajicko-vypravi-jak-se-dostat-do-politiky.html (02.05.2012)