Nikdo to neví

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.) (03.11.2010)

Koreedovo dětské drama, natočeno s dokumentární pečlivostí, někdy až děsivě realistické, vykresluje příběh čtyř dětí na předměstí, které zanechá ve špinavém bytě jejich vlastní matka kvůli "Taky si zasloužím být šťastná." Je to především výborný a chytrý scénář, který přivádí děti do nejrůznějších situací a vytváří ideální prostředí pro vývoj postav - Akira se nejdřív stará o své sourozence, než zjistí, že je taky dítě a chce mít kamarády a hrát baseball. Ačkoli Nobody Knows emocemi neplýtvá, ten konec byla podpásovka. Yuki. (14.02.2009)

Zbožňujem jednak výber tém s akými Koreeda pracuje a zároveň spôsob ako dokáže rozohrať emócie na miestach, ktoré vôbec nepôsobia emotívne. Oproti jeho prvotine nabral ako režisér pomerne svojský strihový štýl. Nesúrode situácie držané spolu len vo veľmi povrchných tendenciách rozprávajú príbeh z detskej perspektívy na život a všetky jeho krásy a škaredosti, bez toho aby si volil konkrétnu tému, alebo aby prispôsoboval príbeh nejakej základnej myšlienke. Film je roztrieštený, epizodický, scénkový s kontinuálnym dejom a s postupným vývinom u postáv, ale bez tradičnej katarznej účelovosti. Nepovažujem to ale za chybu. Dokumentuje, nesúdi, stáva sa pozorovateľom bez väčších zásahov a na konci nechá celé životné puzzle zapadnúť do seba a vytvára tak obrázok jednej rodiny, ktorá sa nám dostane pod kožu, bez toho aby sme vedeli ako sa jej to podarilo. K dokonalosti tomu chýbalo naozaj málo. Posledných 10 minút v celej svoje bizarnosti je neuveriteľne krásnych. (04.02.2015)

Tak nádherné, tak přirozené... až nakonec tato filmová dokonalost přeroste do dokonalého, avšak jakoby neznázorněného smutku. Dare mo shiranai bych rozhodně označila za veledílo. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděla tak věrné zobrazení dětského světa. ~(4,9★)~ (02.12.2009)

Štyria maloletí potomkovia sú ponechaní matkou, odchádzajúcou za šťastím inam, svojmu osudu. Jedného dňa nepríde z práce. Doma im ponechá len malý obnos peňazí. Najstaršie z detí, asi 12 ročný chlapec preberá rodičovskú rolu a rôznymi spôsobmi sa snaží postarať sa o svojich mladších súrodencov, ktorých existencia je okoliu neznáma. Trpká, emocionálne silná, sociálna dráma s málo úsmevnými momentami o osudoch detí, o ktorých nikto nevedel (boli dokonale utajené pred úradmi, školami i okolitým svetom) a rovnako nik nevedel, čo sa s nimi deje. Film plynie pomaličky, zachytáva každodenné prežívanie sebe samej ponechanej štvorice a ich existenčné problémy. Sledovanie si vyžaduje istú dávku empatie, trpezlivosti a sústredenosti pri opakovaných scénach každodenných úkonov. Po filme ma napadlo: naozaj nik nevedel alebo to iba chcel nevedieť (a nevidieť); a prečo si milujúci rodič nedokáže uvedomiť následky libertínskeho konania vo vzťahu k potomkom. (25.02.2005)