Bohémovia

Už dlouho jsem neviděl muzikál, který by mě uchvátil především svými písněmi. Filmu Bohémové se to podařilo. Písně jsou ozdobou celého snímku a film neobsahuje jedinou průměrnou píseň. Síla textu a jednoduchost melodiky dokáží ze snímku udělat nezapomenutelný zážitek. Musím se přiznat, že mi Bohémové chvílemi připomínal další nedávný snímek, a to sice Shortbus. Narozdíl od Shortbusu ale Bohémy nezdobí jen velmi povedený hudební doprovod. Bohémové se svou tematikou zaměřují především na mezilidské vztahy a každodenní situace lidí na okraji společnosti (což stále není takový rozdíl od Shortbusu), jenže Bohémové disponují lepšími herci a především lepším scénářem, který nestojí na předpokladu, že film má za úkol především diváka šokovat. Dále bych chtěl napsat, že písně v Bohémech velmi dobře rozvíjí a posouvají vyprávění. Hudební čísla nepůsobí jako sled videoklipů, které sice zaujmou, ale snímek nikam neposouvají. Film tak působí velmi celistvě a především důvěryhodně a díky tomu tento film působí jako vynikající komorní drama. (24.10.2007)

Vidím to, slyším to, a všechno, co po těch dvou týdnech vím je, že poslouchám soundtrack od Jonathana Larsona pořád dokola v čele se Santa Fe, La Vie Boheme a Light My Candle. Vidím to podruhé, potřetí, a všechny nedostatky filmu nahrazuje hudba. Dříve neoblíbeného herce si zamilovávám, pak zase jiného, a nakonec mi přirostou k srdci všichni. Zjišťuju, že existuje původní muzikál na Broadwayi (poslední představení 7. září 2008!), kde hráli všichni herci z filmu až na Rosariu Dawson a Tracii Thoms. Poslouchám původní nahrávku z divadla, obsahující asi patnáct písní navíc (více Santa Fe motivů!), a to mi musí stačit. Na závěr trocha nejsubjektivnějšího hodnocení: zbožňuju to. Kvůli tématu, kvůli hudbě a vůbec. A ty filmové 4* jsou za to, že toho tolik vynechali a změnili... (10.03.2008)

Zfilmovaný muzikál aneb I´m a New Yorker. Fear´s my life. 1) Co muzikál ztratil na divadelní bezprostřednosti a autenticitě, to získal na filmovém rozměru, chtělo by se napsat. Ale nezískal. Emoce se vytratily a zůstalo jen pásmo písničkových klipů. Není to špatné, ale na dechberoucí broadwayský muzikál to prostě nemá. 2) Jistě byste mi neodpustili, kdybych nedodal, že 34letý Anthony Rapp (obrýlený Mark) je na chlapy. To faggots, lezzies, dykes, cross-dressers too... (15.09.2013)

Nemělo se to jmenovat spíš Špinavci, Socky, případně Nuly? Když zapomenu, že místo obdivu k zneuznaným umělcům jsem pod tlakem štítivého odstupu, který nastoupil hned po úvodní, a jediné zajímavé, písni (jsem tak úzkoprsá, že od muzikálu obvykle očekávám tak dvě, tři špičkové skladby) měla nutkání jít si umýt ruce antibakteriálním mýdlem a očistit kliky, nemohu pominout obsazení, ve kterém jsem ani za svitu baterky nenašla jedinou sympatickou postavu, nemluvě o vyčpělém pseudouměleckém koktejlu, namíchaném ze sociální kritiky a lásky všeho druhu... No a za tu šílenou bučící performanci bych Maureen nechala chcípnout hlady, prosím... (08.11.2013)

Dávám plné hodnocení, protože jsem byla natolik nadšená přenosem tohoto muzikálu, nebo spíš opery, z Broadwaye a natolik ve mě ještě rezonuje, že mě nadchlo i toto zfilmování. Snad mi tady chyběly potlesky po jednotlivých písních, které vyjadřovaly moje pocity. Někteří herci se mi líbili lépe v divadelní verzi, třeba Mimi tam byla více andělsky hříšná než Rosario Dawson a taky pěvecké výkony naživo měly větší sílu. Jinak si ale myslím, že se toto zpracování povedlo. Divadelnost je tady přiznaná a exteriérů moc není. Ale třeba čísla v metru nebo v kostele jsou zrežírované dobře. A Roger na skále v západu slunce mi silně připoměl Johna Bon Joviho. (04.01.2011)