Gejša

Film vypráví o kariéře gejši – od strastiplných začátků až po ovace a náruč milovaného. Gejša není vizuálně nijak omračující (a přitom téma se k tomu přímo nabízelo), neobsahuje pro Evropana příliš zajímavých informací o japonské kultuře (tak jak to dělá třeba Bertolucciho Poslední císař o čínské), dějově je naprosto hollywoodská, kýčovitá. Ničím nepřekvapí. Je to kvalitně natčená červená knihovna, cukrová vata. Nic víc. (16.03.2006)

Dá se to přebrat z mnoha stran a zaujmout tak k tomu filmu několik odlišných postojů. (Umění-kýč, pocta cizí kultuře-nepochopení cizí kultury, odsouzení prostituce-oslava poddajnosti atd.) Mě osobně baví sledovat, jak si jedna kultura překládá druhou kulturu, čím ji obohatí a co z ní odebere. Celkově Gejšu nepokládám za umění, ale za výrobek. Překvapilo mě, že napodruhé, mi film nepřišel tak chladný, prázdný a povrchní, jak by napovídal první dojem. (24.04.2006)

Film Gejša na vás nezaútočí ani tak emocemi, jako spíš svou monumentálností jakou byla podaná. Roba Marshalla mám strašně rád, poněvadž jeho Chicago ve mě doznívá ještě teď, proto jsem byl na snímek z prostředí nepoznaného a neotřepaného, natěšen jako malé dítě. A taky, že jsem se na film poctivě připravil. Japonský čaj+ teplá deka byli povinností, a kdybych měl doma kimono, vzal bych si i ten. Zkrátka jsem si udělal atmošku jako řemen! Už od úvodní krádeže sester jsem věděl, že to bude něco, to jsem ale ještě nevěděl, že za pár sekund budu zažívat monumentální obrazové orgasmy. Rozkvetlé sady třešní, okvětní lístky padající na běžící děvčata a déšť, který rozhodně nepotřeboval komentáře. Právě tohle jsou přednosti filmu, ale i právě Marshalla, který ze mě udělal -alespoň na chvilku- součást tohoto přenádherného, tvrdého světa gejš. A já jsem mu za to neskutečně vděčný.... (08.06.2008)

Je to celkom dobrá historická dráma z americkej produkcie. Má dosť dobrý príbeh o dievčati, ktorá je v detstve predaná, aby sa stala gejšou, s čím vôbec nie je spokojná, ale časom pochopí ich pravú podstatu a chce sa stať tou najlepšou vôbec, ale na tejto ceste ju čaká mnoho problémov, či už krutá konkurentka alebo láska. Spracovanie je celkom slušné, film sa po celý čas nikde neponáhľa, takže tempo má pomerne pomalé, ale s tým nemám problém, dej je takmer po celý čas zaujímavý, úvodných štyridsať minút sa venuje detstvu hlavnej hrdinky, ktorá so svojim osudom nie je zmierená a tak robí len problémy, ale potom sa jej to zapáči a začne najlepšia časť filmu, kedy je už dospelá, postupne sa vypracováva až na vrchol a zaujme tématika s predávaním nepoškvrnenosti, ale posledná polhodina po vojne síce tiež nie je zlá, ale ani ma moc nezaujala, za predchádzajúcim dianím výrazne zaostáva. Ale tento film má jeden veľký problém, točili ho američania, ktorí evidentne nič nepochopili a tak to aj dopadlo, film sa venuje japonskej tématike gejší a pritom som za celý čas ani na okamih z filmu nepocítil nič japonského. Herecké obsadenie je diskutabilné, na jednej strane som s ním veľmi spokojný, v hlavných úlohách trojica mojich veľmi obľúbených herečiek Ziyi Zhang, Michelle Yeoh a Gong Li a k tomu mnoho dobre obsadených vedľajších postáv ako Ken Watanabe, Cary-Hiroyuki Tagawa a podobne, ale zároveň točiť film o japonských ženách a obsadiť ho čínskymi herečkami, tak to už prekračuje akékoľvek hranice zdravého rozumu. Réžia síce vizuálne film zvládla, pekne sa na to pozerá, je tu vydarená kamera, ale z filmu omnoho viac cítiť čínsku atmosféru ako japonskú a to nemyslím po stránke obsadenia, dokonca ešte aj hudba je čínsky ladená, takže réžiu moc chváliť nemôžem, ale technická stránka je prvotriedna. Keď maximálne prestanem využívať rozum, tak tento film chválim, príbeh, herecké výkony, vizuál, to všetko je na tom dobre, ale točiť japonský film takto čínsky, to skutočne dokážu len američania. 73% (19.06.2007)

Zajímavě zpracované zákulisí v nám v podstatě neznámé kultuře, exotické prostředí a to vše neskutečně hezky a výpravně natočené. Kromě vizuální stánky je krásná i ta hudební, která sice na samostatný poslech nepůsobí moc japonsky (resp. spousta pasáží z také "východně-exotického" soundtracku Johna Williamse Sedm let v Tibetu zní dost podobně, přestože jde o naprosto jiný film z úplně jiné kultury), přesto zní nádherně nejen ve filmu, ale i na samostatný poslech (dominantní housle a cello). Bohužel film má i své zápory - jednak dost dlouhou stopáž (bylo sice pořád na co se dívat, ale po čase se i to krásné okouká) a hlavně dost stupidní příběh - exotika neexotika, jde v podstatě o normální americkou romanci (akorát místo kluka si gejša hledá cosi jako "sponzora") a na tu je víc jak 2 hodiny trochu moc. Nehledě na to, že při takovém příběhu spolu s megavýpravou a barevnými kostýmy nám tu vznikl docela pořádný kýč. (01.04.2007)