Posledné dni Sophie Schollovej

Úplně omračující byly dialogy mezi Sophii Schollovou a Robertem Mohrem o svobodě, demokracii, svědomí a zákonech. Garantuji vám, že tuhle část filmu si pustím ještě několikrát. Ze zveřejněných archivů Stasi v roce 1989 víme, že pře mezi Sophii Schollovou a Robertem Mohrem o tomto trvala hodiny !! Vůbec bych chtěl vidět do myšlenek Roberta Mohreho co k Sophii ve skutečnosti cítil, zdali vůbec něco, můj subjektivní pocit je, že její názory respektoval a přemýšlel o nich. A co jsem cítil k Sophii já ? Úctu, respekt, obdiv. Její odvaha a vnitřní síla udělala z mého srdce tlučíčí zvon. Historicky věrný film co donutil k činosti současně můj mozek i emoce a to se vskutku nestává často. Nedá mi to, abych svůj koment nezakončil výpovědí kata Sophie Scholl - "Ještě nikdy jsem neviděl nikoho umírat tak statečně." A úplnou tečku mého komentáře řekl už Hans Scholl citací z Goetha: Navzdory všem mocným vytrvat. (06.04.2008)

Jak napínavé může být roznášení letáků. Jak zajímavý může být nekonečný výslech. Jak okouzlující může být mladický idealismus. A jak udivující je hrdinská vyrovnanost. To nabízí filmová rekonstrukce osudů členů protinacistické organizace Bílá růže. Na předstíranou apolitičnost v úvodu je druhá polovina při výsleších trochu víc politická. I když film může působit televizně, tak smysl pro detail (pohled do zrcadla, Sophie mnoucí si ruce, či na zlomek vteřiny svírající přívěšek) rozhodně snímek zumělečťuje. Chce se věřit, že Sophie měla opravdu šanci ještě si zapálit příležitostně. (21.04.2009)

Tak na toto jsme dnes koukali ve škole při dvouhodinovce němčiny. Po skončení jsem němčinářku pochválil, že vybrala opravdu výborný film. Jedná se o inteligentní, sugestivní (omlouvám se distributorovi, že jsem si vypůjčil jeho slovo) a ne zrovna optimistický film. Filmů, které se dotýkají druhé světové války není málo, ale tento je opravdu povedený a stojí za to ho vidět a také se nad ním zamyslet. Tento německý film Němce kritizuje, ale zároveň oceňuje ty, kteří byli tak stateční, že se dokázali Hitlerovu režimu postavit. A Julia Jentsch byla skvělá, ale i ostatní předvedli (nejen při hulákání) více než standardní výkony. Jen v jednom momentě se mi zdálo, že je to stále stejné a ztrácí to tempo, ale okamžitě jsem si to rozmyslel. :-) (13.10.2008)

Poslední dny Sophie Schollové patří přesně k tomu druhu snímků, které sbírají hvězdičky za své téma a hlavního hrdinu. Tou je skutečná odbojářka popravená za protinacistickou činnost. Přestože se mi film v celku líbil, měl jsem a mám pocit určité schématičnosti ve zpracování a pohledu na Sophii Schollovou. Nemám nejmenší problém s výkonem Julie Jentsch, spíš s tím, co jí předepisuje scénář. Po drtivou většinu stopáže filmu je její hrdinka jednoduše statečná, nevypadne z role a s výjimkou dvou momentů nedává najevo své emoce, ačkoliv je v bezvýchodné situaci a hrozí jí jen to nejhorší. Téměř stále se usmívá a velmi rychle reaguje na verbální útoky vyšetřovatele. Četl jsem před časem řadu skutečných příběhů našich odbojářů a o jejich anabázi v nacistických káznicích, na gestapu, před německými soudy a posléze v koncentrácích. Gestapo a státní soud v Berlíně představovaly velmi dobře fungující mašinérii, která měla souzené zlomit a zničit. Vždycky pochopitelně nebylo nutné vyšetřované fyzicky mučit, někdy se přiznali dobrovolně. Metody byly ale v celé Říši podobné a k fyzickým trestům, výhrůžkám a nejrůznějším druhům mučení nebylo nikdy daleko. Aby si Schollová dovolila výchovnou přednášku svému vyšetřovateli o přednostech demokracie a hříších totalitního Německa a později totéž v menším vydání provedla i nechvalně proslulému Rolandu Freislerovi jako předsedovi státního soudu mi přijde značně nepravděpodobné, byť detaily ohledně soudu s Bílou růži neznám. Lidový soud v Berlíně ale dokázal zlomit i velmi tvrdé soupeře, mimo jiné se pod Freislerovým řevem hroutili zkušení váleční velitelé při soudu s Hitlerovými atentátníky nebo komunističtí odbojáři zvyklí na dlouholetou ilegalitu a tvrdou konspiraci. Zkrátka a dobře mi to přijde trochu moc školometské a předvídatelné. U nás to zní možná svatokrádežně, ale to už jsem měl pocit většího ztotožnění a reality při četbě Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. (Pochopitelně necenzurované verze.) Celkový dojem: 65 %. (24.04.2009)

Veľmi pekná konverzačka a potom súdny proces. Aj keď slovo pekný sa len ťažko dá použiť. Ale tá argumentácia, ten scenár krásne dokumentuje, akými fanatikmi boli nacisti, aké pokrivené zmýšľanie a videnie sveta mali a ako ich mladá Sophie jemnými argumentmi dáva dole a oni mali z toho len penu okolo úst, argument nula, len besnenie. Za letáky do lochu, aj to by bolo veľa. Ale smrť, to už fakt len špinavé režimy, ako tento alebo potom ten boľševický priniesli. Súdy bez obhajoby, vlastný advokát ziape na toho, ktorého má brániť, tam to vedie stále, keď sa k moci dostanú tí, ktorí nálepkujú, nadávajú, označujú iné názory za tie, ktoré nie sú vhodné, potom ich treba rušiť a potierať a nakoniec aj ich nositeľov trestať. Niečo také, z čoho by sa najviac tešili aj súčasní obrancovia demokracie typu Jaro "prachovkou pot mi utri" Naď alebo sliepočka Remišová, ktorá ani vlastný zákon nevie naformulovať, ale aj bruselskí úradníčkovia, ktoré také zákony presadzujú, lebo oni majú ten patent na pravdu. (04.06.2024)