More

Každý z nás se snaží za něčím jít, aby ho to “něco“ udělalo šťastným, mnohdy tomu obětuje všechno. Ale co když má ty nejkrásnější chvíle života dávno za sebou a nebo je zrovna prožívá a nedoká(že)zal si je užít tak jak by měl (zaslepen touhou). Pak se může stát, že po dosažení cíle ucítí jen velké prázdno, protože se mýlil ve své podstatě života. (10.11.2009)

Jeden z nejlepších kraťasů co znám. Atmosféra by se dala krájet, plus geniální příběh. Dokonalá hudba, bez které by to nefungovalo. A deprese zůstane depresí, i když se na ni díváme skrz růžové brýle. 100% bez debat. P.S. Nejlepší byly zářivě žluté smajlíky s nápisy Get happy uprostřed vší té šedi... (16.11.2008)

O krátkometrážních filmech jsem si až doposud myslel, že mě nedokáží vcucnout do děje. Prostě nemůžou. A tohle moje naivní chování bylo dnešnímu dni učiněno za dost. Mark Osborne vytvořil velmi depresivní svět ze kterého se snad vytratilo štěstí. Malý skřítek bojuje se vším tímhle zasraným svinstvem, silně a nebojácně- a já zírám. Ještě teď to ve mě burácí jako rozdováděný moře a doufám, že podobných, krátkých, silných filmečků bude stvořeno víc. Unikátní klenot! (29.03.2008)

// Maličko smutné a až příliš pravdivé. I tak by se dal tento kraťoučký film popsat. Já to ale beru z té veselejší stránky a to tak, že mi film během šesti minut dokázal srovnat myšlenky, spravit náladu a zanechat mě s příjemným pocitem štěstí, že jsem na tuhle hravou a krásně ohudebnělou animovanou story přišel. A takové pocity jsou k nezaplacení :) (26.10.2012)

Ohromující... šest minut přesně těch chvil, které berou dech a nechávají diváka v němém úžasu... a ten vizuál... a ta hudba... a ta ultrastresující reflexe dnešního zautomatizovaného světa... sakra, dost možná nejlepší animovaný kraťas, co jsem kdy viděl. A když titulní "šedivák" na konci stále vidí barevnou naději, problikávající úmorností temné šedi, máme vyhráno. Naděje je totiž to nejdůležitější, co More ve své výpovědi o strojovitosti kapitalistické mašinérie zanechává... i pro ty, kteří vložili část vlastního nitra do něčeho, co jim zajistilo úspěch, ale zároveň sebralo tu jiskru vnitřní vyjímečnosti. Někdy se stáváme těmi, jež jsme nenáviděli, a v okamžiku pravdy potřebujeme vědět, že z dávných ideálů ještě něco zbylo. A růžovými brýlemi viděti neznamená skutečné štěstí míti... (19.02.2009)