Naboso

Tak k tomuto filmu som pristupovala s predsudkami a s veľkými pochybnosťami, že ma nemecká komédia dokáže rozosmiať. Div sa svete, dokázala a to až k slzám. Komediálna stránka netlačila príliš na pílu, romantická už trochu áno, nie však neznesiteľne. Amerikanizácia na vás dýchala z každej minúty, ale nemecký povod proste neprehlušila a aj keď sa mi nepáčilo, ako veľmi americky sa film snažil posobiť, aj tak som nebola sklamaná. Všetky nedostatky vyvážil príbeh, ktorý bol síce dosť pritiahnutý za vlasy, ale aj tak dokázal udržať moju pozornosť počas celej stopáže a nádherne ma pobaviť. Veľká životná pravda je v tom, že mužov nevinnosť a nekritický obdiv priťahuje, takže Leila bola vlastne skoro ideálnou ženou. Síce mala nevinnosti viac než majú dnes desaťročné deti, ale jednoducho som to všetko zožrala aj s navijákom. Zasmiala som sa ako už dlho nie a v duši mi zostal hrejivý pocit, že každý z nás má v živote vďaka láske možnosť nájsť jeho skutočný zmysel a svoje miesto. (18.12.2015)

Til Schweiger pečlivě okoukal režijní styl při natáčení Klepání na nebeskou bránu, půjčil si pár obrazových filtrů od Jeana-Pierra Jeuneta, náhodně postahoval pár romantických songů a pustil se do natáčení vlastního kusu a překvapivě to je až na pár plytkých prvoplánových vtipů docela zábava. Na dvě zábavné večerní hodiny po náročném dni lze jen doporučit. (31.10.2010)

Díky Tilu Schweigerovi začínám trochu věřit i německé produkci. Tento režisér přesně ví, co chce říct, jeho filmy mají charakteristický svižný střih, flashbacky a výběr známých hudebních šlágrů pro zvýšení efektivity některých scén. Funguje to. Kromě toho musím vyzdvihnout roli hlavní představitelky, protože jsem jí roli věřil... Film je vtipný, smutný, místy trapný, místy bezprostřední, místy silný... Především lidský. Doporučuji, 5 hvězd a asi o chlup lepších 5 hvězd než u Kohouta na víně, protože tady se chvílemi hraje i s vážnými kartami ;-) (02.09.2014)

Barfuss Frau – německé synonymum pro Rain Mana. Místo autistického Hoffmana naivní bosonohá dívka, která, když něco vyhraje, nejprve se raduje a až poté ptá, co vlastně vyhrála. Místo zasmušilého Cruise zde postupně vyměkává neméně seriózní Til Schweiger, který nedokáže nesmělému šarmu oné slečny vzdorovat příliš dlouho. Otázkou je, jak dlouho dokáže nasládlé story plné patosu vzdorovat divák. Je těžké jí odolat. Je snadné zjistit, že pod líbivým povrchem se nic moc neskrývá. Mnoho krásných obrázků, které přinejmenším na několik minut uvíznou v paměti, dva herci, kteří si postupně získají sympatie a ohromné množství poslouchatelné muziky. Tou si Schweiger režisér vypomáhá, když už Schweiger scenárista ani Schweiger herec neví, co si počít. K čemu dochází poměrně často. Když chce vyjádřit kontrastnost povahy Leily a Nicka, vyjádři ji hudbou. Když chce, aby byla scéna opravdu dojemná, bez ostychu na nás vyrukuje s neodolatelným Hallelujah Jeffa Buckleye atd. Není snadné podobný film zavrhnout, ale není právě snaha o naprosté vyeliminování tohoto pocitu důvodem k němu? Til Schweiger se projevil jako velice schopný režisér – epigon (z německých filmů jmenujme alespoň Princeznu a bojovníka a Klepání na nebeskou bránu). Mnoho vlastního nepřináší, je to nutně důvod jeho debut odsoudit? Vsadil na jistotu a natočil dojemný příběh o dvou lidech, v jejichž životech hraje důležitou roli vztah k matce, k jeho „podbarvení“ si vybral pravděpodobně svou oblíbenou hudbu, velice pěknou a silné emoce vzbuzující. Ke konci mu sice znatelně ubývá síly a nápadů a být celý film o půl hodiny kratší, prospěje mu to, síla vlny pozitivní energie, jež mě zcela převálcovala v samém závěru, však byla neobyčejná. Na debutanta více než neobyčejná. 70% Zajímavé komentáře: Visáč, MilesTeg, hudy78 (28.06.2007)

Němci mají feel good komedie o hrdinech na útěku před ústavy, nemocemi a vlastními osudy rádi, a umí je. Příjemná pohádkově naivní romance, která úmyslně neřeší dějovou uvěřitelnost, ale s německy typickou lehkostí pluje na vlnách příjemné nenáročné zábavy (byť se občas Naboso neváhá pozastavit a zvážnět) s výborným Tilem Schweigerem a překrásně roztomilou Johannou Wokalek. Hluchým místům se však film nevyhýbá a chtělo by to střízlivější stopáž, je to trochu táhlé. Americký remake Barefoot, který jsem viděl jako první, se s tímto originálem těžce srovnává, jádrem se očekávaně podobný, ale formou je přecejen trochu jiný, možná mírně těžkopádnější. Oba jsou kvalitativně na podobné úrovni, tedy na 70% (17.11.2015)