Když Otar odešel

V zásadě nejde o nějak převratný nebo zlomový film své doby. To ale neznamená, že v nás nemůže zanechat jedinou stopu. Ve mně ji zanechal a jsem za to rád, protože psychologicky laděné filmy mám velmi rád a zrovna tento na mě zapůsobil tím, že člověk je nakonec pořád jen člověk a na světě se může spolehnout jen na sebe a na to jak využije příležitosti, které se mu naskytnou. Asi jako Ada v tomto snímku. (17.04.2008)

Velmi dobré drama tří generací (či aspoň jejich ženských částí) jedné gruzínské rodiny. Námět tak trochu připomíná německý hit Goodbye, Lenin!, který náhodou vznikal v téže době, jen na humor tu téměř nezbylo místo. A scénář překvapivě není moc předvídatelný, protože devadesátiletá stařenka má tuhý kořínek a párkrát mě ve filmu celkem překvapila. (07.05.2008)

Tři generace žen, muž nepřítomen a přesto se kolem něj točí celé toto drama, které ale zase až tak moc dramatické není. Je to vcelku poklidně plynoucí film s několika mírně vypjatými scénami. K asi nejpovedenější scéně patří ta, kdy babička Eka "odeslala" syna Otara do Ameriky. Tento film nevyvolá moc emocí, ale rozhodně stojí za pozornost - aspoň jednou se podívat. (13.06.2008)

Tristné žitie v postkomunistickej realite obyčajných ľudí je na hony vzdialené prísľubom raja, pochádzajúcim z úst politikov zmeny režimu. Odchod za prácou do zahraničia tiež neznamená automatické zlepšenie životného štandardu. A tak sa trojica žien vysporadúva so situáciou po svojom. Stará mama nostalgicky adoruje Stalina, ktorý by sa vedel vysporiadať s tými, čo spôsobujú výpadky elektriny. Upína sa tiež na telefonáty a listy syna, pracujúceho vo Francúzsku. Mama, jej dcéra, rozpredáva na blšom trhu rodinný majetok, aby udržala aký taký sociálny status. No a vnučka študuje a postupne zisťuje, že zotrvaním doma, v Gruzínsku jej ruže neporastú. Aby sa súžitie troch generácií žien udržalo, uchyľujú sa tieto k milosrdným lžiam, a to každá z nich v rôznej dobe. Parížske finále, obsahujúce prvok neistej nádeje, skvele završuje príbeh. (06.12.2020)

Další z velkých ženských pohledů na svět, tentokráte francouzsko-belgická koprodukce, která je ovšem lokalizována do Gruzie, což je asi její jediný nedostatek, jelikož byť jsem nebyl přímo v Gruzii, ale jen na Ukrajině a v Rusku, zdá se mi, že pohled na místní život trpí mírným stereotypem a paušalizací. Je ale nepopiratelné, že Francii a Gruzii pojí nejen historické a kulturní vazby, takže migrace francouzským směrem i francouzské jazykové povědomí je realitou a jistě ne něčím neobvyklým, trochu mne jen zarážely některé gruzínské reálie...(kupř. časté výpadky proudu v gruzínském hlavním městě se mi zdají být spíše naplněním zkreslené představy Západoevropanů o tamějších poměrech než skutečnou realitou...) Každopádně filmově, formálně i lidsky je toto drama velmi povedené a ona ženská triáda babička - dcera - vnučka je pro nezaujatého mužského diváka skutečně obohacením (o divačkách nemluvě). Příběh (ne nepodobný tomu v Good bye, Lenin ze stejného roku) je nosný a psychologicky dobře vykreslené vztahy autenticky načrtávají vztahovou mapu rodiny, kde chybí mužský prvek. Přílišná dominance vůdčí ženy sice umožňuje rodině přežít, ale zároveň rodinu postupně latentně rozbíjí (stejný proces se udál již v minulosti ve vztahu matka - syn - dcera). Silné pařížské finále s pokračující formou hry a předstírání, do kterého se zapojí i babička, je odzbrojující a dává rámec tomu, co latentně bylo přítomno již od začátku...nevyhnutelnost odcházení...(z rodiny, z rodné země, ze světa...) (16.04.2008)