Outsider

Film o štěstí, neštěstí, lásce a zklamání...takových už bylo hodně, ale přesto na mě tento působí jinak, nemám pocit, že už jsem to vše viděl tisíckrát. Čím to je? Snad tím, že je černobíly? Těch ale je obzvláště v poslední době spousta. Tak snad přesvědčivými hereckými výkony? To by ještě taky nebylo nic zvláštního. Možná tím, že neuvěřitelě lehce přechází mezi nezávaznou a nápaditou komedií a mezi filmem až místy symbolickým. Nevím, ale důležité je, že to, dle mého názoru, všechno dohromady funguje. (29.03.2006)

Povedený severský film, který se i od "těch severských" lyší tím, že zde není důraz na exteriéry, ale ani na krásnou barevnost. Vše je zde černobílé, ale zároveň skvěle natočené a podpořené skvělou hudbou. Děj za těch 106 minut fakticky nic převratného neděje, ale plyne si tak pohodově, že se člověk baví. Sem tam se člověk usměje, sem tam se kochá krásnou Franc (Tilly Scott Pedersen), sem tam tou černobílou scénou. U záporů bych uvedl nesmyslné odbočky s "chlápkem od soudu", které dle mě ani nemusely být. A dále "cestu do Španělska", kdy na ni hlavní postava jednak nemohla mít peníze a druhak byla v dané situaci zcela nelogická. I tak jsem se celkově bavil a dávám 4z5, ač lehce nadhodnocené. (10.10.2020)

Kaurismäkiovský Príbeh outsidera s príťažlivým vizuálom, účinným humorom, pôsobivým zakončením (zachraňujúcim film pred rýchlym vyšumením), ale aj s priehľadnou melanchóliou, zbytočnými epizódkami a letargickým tempom, ktorým zbytočne riedi svoje silné stránky. Kári nakrútil obyčajný film o obyčajom človeku, severského brata Gersterovho Old Boya s oslabenou schopnosťou hlbšieho zásahu diváka. (29.01.2016)

Vcelku tradiční námět Dagur Kári zpracoval jak jinak než netradičně. První co zaujme je jistě černobílé provedení, to samozřejmě není bez významu, nemá za cíl pouze ozvláštnit film. V závěru totiž přichází moment, ve kterém se na jeden krátký záběr barvy objeví. Ten moment je pro celkové vyznění filmu velmi důležitý (vlastně mi to lehce připomnělo Evropu, i když tam je barevných záběrů podstatně více), právě v něm totiž přichází u hlavního hrdiny obrat, či prohra se systémem? Věc názoru. Hlavní komediální část filmu je tou silnější, v ní je důležitá postava věčného rozhodčího Dědka, ten totiž už jen svou přezdívkou a životním stylem opravdu baví. Blíže ke konci dění přidává na vážnosti a snad díky linii soudce, přeci jen trochu slábne. Větší prostor pro soudce mi přišel trošku nedotažený, i když pokud jsem měl z filmu cítit nudu, kterou denně prožíval on, tak se to podařilo. Vážně, ani bych se nedivil, kdyby to byl Káriho záměr. V závěru se děj opět vrací k hlavnímu hrdinovi a já se tím vracím na začátek komentáře... tedy, závěr opět silný, i díky té krátké barvě v něm. 75% (16.01.2018)

*SPOILERY* Klíč k tomu, proč si Kári zvolil zdánlivě odtažité a jen rámcově související příběhy soudce a "asociála", může spočívat v jednom zdánlivě nedůležitém detailu, který ale režisér "záhadně" zdůraznil. Jedná se o dvojitou scénu s kolečky papíru z děrovačky, které na sebe nejdříve zoufalý soudce sype a o něco dále, při stejné činnosti, je outsider Daniel označí za díry (načež je opraven, že se jedná o ústřižky, díry že jsou v papíru). Tahle "psychoanalytická" drobnost poměrně věrně vystihuje obě protikladné postavy: soudce má vše, přesto mu stále cosi chybí, cosi ho vykořeňuje a žene do zoufalé samoty. Daniel nemá nic a po ničem netouží, k systému (velkému druhému) se staví s naprostou pasivitou, která nemá nic společného s revoltou, mnohem více s nepochopením, že tu vůbec nějaký "symbolický řád", jemuž jsem podřízen, je. Právě Danielova indifirence k předmětu touhy a "trhlině" ve skutečnosti je nakonec to, co mu umožňuje být šťastný (jeho příběh nápadně připomíná post-hipísáckou poetiku kodaňské čtvrti Cristiania – už tu neběží o vzpouru, jen o trochu zastydlou paralelní existenci "vedle" velkého druhého, s nutností akceptovat alespoň rámcová pravidla zodpovědnosti). Naopak soudce, obhájce a zástupce řádu, je odsouzen k nespokojenosti a k samovolnému zmizení – není pro něj místio ani "v", ani "vedle" systému. Outsider tak není ani tak o revoltě, jako spíš o možnosti paralelně existovat – jeho naivní mlčenlivý konec se mi v mnohém líbí. I když dává odpoveď ano, nechává dveře pootevřené. V jádru je to další chvála prosťáčků, ale díky výborné druhé linii s mužem, který zmizel, se drží při zemi a narozdíl od svého hrdiny neztrácí kontakt s realitou. (11.01.2011)