Následky lásky

Film síce nie je skoro vôbec romantického žánru, romantiky je tu minimum, ale o to tu nejde. Paolo Sorrentino je neskutočne nadaný, pre mňa novoobjavený talent európskej kinematografie. Nadchýna ma jeho cit pre obraz a precíznosť záberov až niekedy neskutočnej kamery (hlavne v jeho najnovšiom diele). Soundtrack, ktorý je pre mňa vo filme jeden z najpodstatnejších prvkov, vyniká v každom jeho snímku ktorý som doteraz videl. A Toni Servillo? Ten charizmatický talian s jeho vnútornými monológmi umocňuje môj celkový pocit z filmu a prekopáva sa do mojej topky. (19.11.2013)

Zajímavý žánrový mix, jemuž vévodí postupné rozkrývání tajemství osobnosti hlavního hrdiny, který se rozhodne postavit se svému osudu, a jež je zakončeno osvobozující terminátorskou tečkou. Připojím se k uznání hudby a hereckého výkonu Toni Servilla, ovšem v mých očích nezůstává pozadu ani scénář, kdy přesné dávkování překvapivých informací, jež scénarista a režisér Paolo Sorrentino o ústřední postavě sděluje, nechává diváka v jakémsi příjemném napětí, které definitivně odpadne až s již zmíněnou finální tečkou. Nevšední film, který rozhodně není pro každého. (24.12.2013)

Režisér Paolo Sorrentino mě svým filmem Velká nádhera natolik zaujal, že jsem si dal za domací úkol číhat na jeho filmy v kině a při první příležitosti na ně vtrhnout. Upřimně řečeno Následky lásky mě sedly ještě líp, než Velká nádhera. Jedná se o příběh, který je plný osamělosti, ale nikoli smutku, to zejména proto, že k hlavní postavě si až do finálové fáze těžko hledáte vztah. Neznáte, nevíte, emočně se nějak neprojevuje, ale způsob vyprávění je veden tak zajímavým způsobem, že mě ta emoční neutrailta totálně dostala. Některý dialogy skvěle navazovaly na předchozí scény (chybějících 100. tisíc + scéna s Oliviou v garáži ) a pokud jde o souhru Toni + Paolo, tak ta funguje výborně a skvěle tam zapadá i krásná Olivia (taky bych si s ní střihnul nějakej ten následek lásky, to ne že ne ). Tuhle modrookou Italku bych ještě rád někdy potkal na plátně. Líbí se mě jakým způsobem jsou pojaty všechny dramatické scény, jsou dělány v duchu "jako by nic", ale přitom jsou neskutečně silný (invalida, zpověd, telefon s rodinou ) . Hudební složka filmu je taky kvalitka nad kvalitku, ale všechnu tuhle chválu zastiňuje závěr, ten považuji za hodně zdařilý, silný, emotivní, ale přitom v duchu celýho filmu, tedy "jako by nic" . (30.01.2014)

Filmy P. Sorrentina by se daly přirovnat k následujícímu: přijdete poprvé do restaurace, o které zhola NIC nevíte. Ihned u dveří se vás ujme příjemná obsluha, nevtíravě vám pomůže se usadit ke stolu a následně vám splní sebemenší přání jako tu největší samozřejmost. Pokračuje to vynikajícím způsobem upraveným steakem a tím nejkvalitnějším vínem ( jehož lahodná chuť se vám po celou dobu převaluje v ústech ), ATMOSFÉRA útulná ( téměř domácí ), následuje přesun domů a to nejlepší možné milování s partnerkou ( ženou, milenkou...dosaďte si každý, jak je libo). Po čase byste tento večer rádi zopakovali, ale bojíte se, že napodruhé ( vzhledem k očekáváním) to nemůže již takto dopadnout. Téměř se bojíte to zopakovat, nicméně vám to samozřejmě nedá :o) Přesně takovéto pocity jsem zažíval JÁ ( po shlédnutí jeho filmového skvostu Božský ) . Sbíral odvahu a krotil očekávání. Paolo, totiž na film nahlíží jako na CELEK. Tzn. jde o dokonalé souznění obrazové, zvukové, herecké a režijní stránky a váš zážitek ještě umocňující působivý hudební doprovod. Při sledování jeho snímků nemám pocit, že koukám na FILM, ale před očima se mi rodí umělecké dílo. ( Takovéto pocity jsem naposledy zažíval u Kieslowskiho Tři barvy: červená ). Opět je tu Toni Servilo coby 50- ti letý Titty Di Girolama ( na první pohled chladný chlapík bez emocí, jak ten první pohled ale klame). BTW zkuste si toto zahrát. Dotyčný se s tímto nelehkým úkolem popasoval vkutku grandiózně. Potom tu máme kameru. Dovolte mi použít přízviska z Paolova posledního snímku..BOŽSKÁ, zejména ten jeho smysl pro DETAIL. Následuje další důležitý prvek a to sice hudební doprovod. Neskutečné, jak s měnícím se tempem snímku, jde ruku v ruce i ta nejlepší možná variace hudby. Na ZÁVĚR jsem si nemohl nechat nic jiného než smeknout před samotným P. Sorrentinem a jeho volně plynoucí ( nikam nespěchající ) režií, která nechává divákovi dostatečný prostor o všem přemýšlet a vše patřičným způsobem vstřebávat. Jestliže na maličkou chviličku jsem ( možná ) během snímku zapřemýšlel nad 4* hodnocením, tak( závěr,posledních cca 20 vteřin, poslední záběr) to rozhodl za mě! Ostatně, to již uživ. pet.lid napsala zcela výstižně " za mě ". NÁDHERA! p.s. již teď se nesmírně těším a netrpělivě očekávám tuto spolupráci http://www.csfd.cz/film/278447-this-must-be-the-place/zajimavosti/ . Samotné téma i herecké obsazení slibují mnohé. Troufám si tvrdit: o tomto režisérovi se v nedaleké budoucnosti bude ještě hodně mluvit a skloňovat jeho jméno.... p.p.s víte jaká otázka nejvíce nasere INSOMNIAKA po ránu? Vyspal jste se dobře pane? :o) (24.10.2010)

Všechny italské filmy lze rozdělit na čtyři druhy: 1. klasické, jež jsou jako velké romány, 2. komedijní, jež jsou jako tržiště a cirkus, 3. surrealistické, jež jsou jako vykonstruované obrazy Picassa, nikoliv jako snivé obrazy Dalího, 4. spaghetti westerny, jež jsou jako špagety. Tento film je prvního druhu, ačkoliv se tváří jako třetí druh. Navíc má zavádějící název, protože to, co ukazuje, není následkem lásky, ale následkem dvou rozhodnutí. Prvním rozhodnutím hrdiny příběhu byla volba pro koho pracovat. Druhým rozhodnutím bylo konečně se přestat bát smrti, které přichází při pohledu na pohřební spřežení, kdy si padesátiletý Titta Di Girolamo uvědomuje, že je již dávno mrtvý. Celý příběh je následkem těchto rozhodnutí. (11.12.2013)