Šílení

Neuvěřitelně silné dílo - s opravdovou myšlenkou a hloubkou. Do dlouhé době skvělý český film. Ač se mi Otesánek přiliš nelíbil, tady pan Švankmajer opět ukázal své mistrovství. Ne jako americká rádoby-filosofie, které místní "kritici" vyzdvihují do nebes a slepě přijímají - škváry jako KILL BILL nebo Matrix a podobné zhovadilosti. Když se ale setkají s opravdu dobrým a silným filmem, který ale nemá PR, že je hluboký a nepřišel z Ameriky, nevidí si ani na špičku nosu. To jsme my Češi. Je mi tady v Čechách pana Švankmajera líto - umělce kterého nám jinak závidí celý svět. (18.11.2005)

Zvláštní, zajímavé, bizardní, jedním slovem "šílené". Švankmajer postupně přivádí na plátno dva extrémy; volnomyšlenkovou neznabožskou kulturu vedenou výborným Janem Třískou, ve které má právo každý dělat si, co chce, aniž by ho čekal trest, a až diktátorsky tvrdý režim, ve kterém i za sebemenší odkročení od řádu existuje soubor děsivých terapií (od "pouhého" zmlácení, přes vyřezání jazyka a očí až po nejstrašnější terapii číslo 13). A do toho všeho vám tam každých 5 minut skáče maso. Leze po žebříku, souloží, mele se na mlýnku, snaží se dostat z obalů na pultech obchodů. Zdá se vám to ujeté? Takový ten film prostě je. (08.01.2008)

Krásné, takový film zlátne časem a je nutné vnímat v kontextu Švankmajerových věcí, pouhá láska k E. A. Poeovi nebo markýzovi de Sade by v tomto případě opravdu nestačila. Nádherné ukázky toho, že i herci z nejoblíbenějších mohou stát na svých piedestalech oprávněně. Dnes je půvabné i to, že některé perverzní rekvizity z tohoto filmu zdobí expozice Národní galerie. (17.10.2020)

Toto je mé první setkání s tvorbou slavného výtvarníka a režiséra Jana Švankmajera. Dlouho jsem zvažovala, jestli na jeho film půjdu. Je to totiž jediný autor, ze kterého mám opravdu strach. Ale po shlédnutí "Šílených" jsem z kina odcházela naprosto nadšená. Už úvod samotného Švankmajera byl geniální ("Je to vlastně film o sporu, zda-li vést blázinec formou dohledu a trestu nebo na principech svobody a dobrovolnosti. Pak ještě existuje třetí možnost - ta kombinuje ty nejnegativnější jevy z obou předešlých - a to je sám život). Famózní byl Jan Tříska, přehlédnout nešlo ani další slavné české tváře, zejména ale Pavla Lišku, který konečně nehrál typ idiota. Výtvarná stylizace naprosto úchvatná, ponurá a temná výprava mě hned uchvátila. A příběh, který se odehrával na plátně, filosofická alegorie s prvky hororu...Bože, jestli existuješ - už ten komentář nestíhám dopsat, jdu číst Poea a markýze de Sade... (18.12.2005)

Také filmy sa nehodnotia, také filmy sa prežívajú. Akurát tu možno - ako správne poznamenal jeden z komentátorov - srať mramor. Poďme na to. Švankmajer sa tentokrát dôsledne vyhýba okázalej manifestácii surrealistického "besnenia" (pokiaľ sa nemýlim, "Šílení" sa do slovenčiny nemá prekladať ako "Šialení", ale ako "Besnenie" a teda do angličtiny ako "Frenzy" - ktosi však prišiel s geniálnym nápadom a názov filmu preložil ako "Lunacy") v zmysle evokácie iritujúceho sveta plného bizarných zákonitostí. I animáciu používa ináč - vkladá ju na spôsob medzititulkov (mäso tranzitujúce na neuveriteľné destinácie funkciu medzititulkov de facto spĺňa). Zavrhuje surrealistickú estetiku "najväčšieho zločinu" (spomínate na poviedku "Bieli ľudia" od Walesana Arthura Machena? - "Ak by ruže vo vašej záhrade začali spievať podivné piesne, zošaleli by ste") v prospech síce libertínskeho, ale predsa len značne racionálneho prístupu, súc si vedomý skutočnosti, že žiadny psychický automatizmus a la "stret diktafónu a jarmočného srdiečka na pitevnom stole" mu uspokojivo neposlúži na celkom konkrétnu a plnohodnotnú alegóriu. Všetka spomínaná racionalita sa však rozplynie, ak film porovnáme s inou hororovo ladenou alegóriou či podobenstvom - so Shyamalanovou Osadou. Iracionalita odrazu vystupuje na povrch ako voda pri chôdzi po rašelinisku a táto neprívetivá, strašidelná, meditatívna a morbídna "nordická" krása, kvôli ktorej máme tak radi všetko imaginatívne prehovorí jasnou rečou. Zreteľnou, zrozumiteľnou a hlasitou, ale dostatočne "šílenou", aby nebola malomocne ordinérna (alegória v alegórii, arteterapia, pôžitok z pochovania zažiava či Dominikova stolová hra - milujem detské stolové hry). V súvislosti s tým ma napadá, že surrealisticky najortodoxnejším prejavom vo filme je spôsob markýzovej reči. Jeho divadelne afektované verbálne sebaprojekcie nemajú za úlohu len dráždivo presne pertraktovať to, čo je erbovo (ne)podstatné - v delirantne vyšinutom svete sú vlastne jedinou alternatívou "zmysluplného" správania. Pokiaľ Švankmajer používa reč, tento civilizáciou sprofanovaný spôsob dorozumievania, neprehliadnuteľne sa snaží silne ju štylizovať - Liška takmer nezrozumiteľne artikuluje alebo koktá, Tříska pateticky hrmáca, Huba maniakálne pradie (vo Faustovi či Donovi Šajnovi je napríklad exaltovane divadelná - "Fauste, Fauste...", spomínate?, v Alenke je sprofanovanosť reči zdôraznená okázalým a neustálym opakovaním superzbytočného slovného spojenia "pomyslela si Alenka"). Koncepčne celkom iný Švankmajer, pre mňa ale opäť úplne perfektný. (11.07.2006)