Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Poprvé jsem se s touto divadelní hrou setkal před pár lety v rozhlasové úpravě na stanici Vltava a tehdy jsem se docela bavil. Filmová adaptace nepřináší skoro nic nového - těžiště snímku zůstává v dialozích a v zobrazení banalit a všedních problémů, v nichž se dnes a denně pohybujeme. V jednom komentáři tu hezky novočesky zaznělo, že "ten film je o ničem" - co dělat, "o ničem" jsou holt příběhy spousty lidí, s nimiž se setkáváme a tak je to zkrátka jenom obyčejný příběh ze života... (03.11.2008)

Pro mne celkem nečekaně příjemné překvapení. Osudy nádražáků ze stanice Žatec-západ sice vypadají nedramaticky až nezajímavě, ale postupně jsem zjišťoval, že všichni mají svůj vlastní příběh, který se sice občas zdá směšný či pitomý, ale ve skutečnosti jsou to perfektně vystižení obyčejní lidé se svými přízemními problémy. Scénář staví hlavně na dialogu a film se táhne pomalu jako nádražácká směna v ospalém letním dni, ale ani na moment mě nenudil. (20.02.2006)

Obyčejné dialogy obyčejných lidí žijících obyčejné životy na obyčejném nádraží v obyčejném městě = přijemný český film který přináší zase něco jiného. Nevím ani vlastně proč, ale české filmy moc nemusím - možná kvůli tomu že mi v nich přijdou vždy ti samí herci a podobné příběhy...Je zvláštní, že dva z posledních českých filmů, ktré mě zaujaly, se odehrávaly na železnici (krom tohoto ještě Hlídač č. 47). (08.11.2009)

Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je příjemnou snahou o hrabalovskou poetiku všednosti. Divadelní předloha i následný filmový přepis mají o pábitelství vlastní podvědomou představu a s tímto vědomím vyzdvihují omšelé bizarnosti a hledá se elastická tvárnost obrazů i slov. Zkušenost je nahrazena snaživostí, z toho důvodu je nenucená přirozenost kolísavá a před poetickou vznešeností se v moderní době uchyluje k absurditě. Několik hereckých výkonů tahá kočku za ocas a hlemýžď se marně rozhlíží po ztracené ulitě. Nepodařilo se zachytit kouzlo času, jen jeho okouzlení podstatou. Film Pavla Göbla potěší svým hledáním genia loci životního nazírání a přinejmenším trochu zklame svou roztřesenou rukou nenalezeného cíle poetického pnutí. Neuchvátí, ale také neznechutí, potěší, ale neuspokojí. Nejpřirozenější postavou je přednosta železniční stanice Antonín Jánský (příjemný Jaroslav Dušek), starostlivý a laskavý otec oblasti Žatec-západ. Největším příklonem soudobé fascinace erotického uvědomění skrze blánu zdání morální liberalizace je mladý výpravčí Aleš Podzimek (sympatický Igor Chmela), lehkomyslně neopatrný sukničkář. Škobrtající krasosmutnění se potácivě motá především okolo výpravčího Petra Dvořáka (snaživý Jiří Vymětal), člověka spokojeného na svém místě v danou dobu. Nejupřímnější postavou je nově nastoupivší signalistka Esmeralda Tóthová (Petra Beoková s hlasem Hany Vagnerové), bezelstně naivní v představách o životě na počátku vlastní pouti. Výraznou ženskou postavou je také uklízečka Gábina Kleinová (zajímavá Milada Jašová) v rozpolcenosti škádlivého osudu a vše směřuje ke spásnému a uvolňujícímu očištění vlastního tápání. Okouzlení poetikou absurdity všedního dne, to je, se střídavým úspěchem, zesnulý vedoucí posunu Franta Bláha (Roman Slovák, také role dvojčete Bédy), prostoduchý posunovač Gejza Šulc (Patrik David) a transcendentálně melancholický výpravčí Karel Altrichter (Jan Turner). Z dalších rolí: nespokojená Karlova manželka a tápající pokladní Drahuše Altrichterová (Lucie Nádeníková), odměřený Esmeraldin otčím a přepjatě zásadový kontrolor dopravy Evžen Deka (Ryszard Doliński s hlasem Zdeňka Palusgy), toporný nový vedoucí posunu Ludvík Pláteník (Jozef Polievka), či nádražní hospodský Rudolf Kaštan (Vlasta Dušek). Za snahu o hrabalovskou poetiku všednosti si filmové dílko zaslouží pochvalu, byť samotné provedení je ve svém převodu poezie nešikovné, neznalé a nepřirozené. (08.03.2018)

Další z řady pseudohumorných, pseudoobjevných, pseudonezávislých pseudotragikomedií, které se povětšinou vyznačují stupidním scénářem, pravděpodobně napsaným někde o přestávce nebo na zastávce, hrstkou známějších a hromadou neznámých herců, leckdy amatérských, vždy však uboze hrajících, a nezměrným sebevědomím autorů. Tento film je králem. Jediné, co v něm má jakousi kvalitu je závěrečná píseň Mikiho Volka, který si tu tu jednu * zaslouží. (29.05.2007)