Astenický syndrom

V lecčem "zaostalá" země svým tradičním modem existence - samopohybem absurdity - odkazuje nejen na sebe samu, ale na celou "moderní" situaci. Toto není jen film o SSSR/Rusku, ale v posledku o SSSR/Rusku v každé jiné dnešní zemi. V Rusku pouze na přelomu 80. a 90. let výše popsaný dějinný princip dosáhl jednoho ze svých světodějných vrcholných momentů. Z filmu čiší klasický umělecký motiv pesimismu z moderní doby a filmová forma tento bolestný motiv ironicky stvrzuje: první část, fikční příběh, ještě přes svou ponurost nabízí jednak vysvětlení všeobjímající absurdity (utrpení nad ztrátou manžela vede hrdinku k odmítnutí falešné společenské hry), jednak jakési rozuzlení nebo naději právě v tom, že jako ovdovělá hrdinka i my nahlédneme nesmyslnost zaběhnutého způsobu života. Následuje geniální přechod z fikce do "reality" (jež tvoří jen jinou rovinu fikce), v níž už není místo ani pro vysvětlení ani pro naději, jen pro zoufale marné pokusy učitele Nikolaje o útěk formou falešné smrti (tvrdého spánku). Černobílá fikce s nadějí proti barevné realitě bez rozuzlení. (02.08.2014)

Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu? (20.09.2008)

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího. (14.01.2020)

Drzosti tvé jméno je Kira. Úžasný film pro ty, kterým není lhostejná lhostejnost. Muratova byla zřejmě u kolébky obklopena stejnými sudičkami jako Pasolini a Fellini, jako kdyby si z obou pánů vybrala to dobré. V jejím případě to (pomyslné) spojení zafungovalo, ne jako v případě když to pánové zkusili v praxi ve filmu Sladký život. Kira Muratova, tahle režisérka je hodna obdivu, i kdyby již nikdy nic dobrého nenatočila. Jsem apatická, tedy jsem naživu. (22.01.2013)

Nepohodlný film. Dlouhý, ošklivý, hlučný. Bez příběhu a bez vypravěče. Bez jistot typu: sledujeme fikci, nikoli fikci ve fikci, která se na chvíli změní v dokument. Namísto logických vět postavy odříkávají naučená hesla nebo recitují básničky. Stejně je nikdo neposlouchá, nikdo si jich nevšímá. Nefunkčnost vztahů, nefunkčnost systému (škola představuje jen neveselou parodii vzdělávací instituce). Lidé se naučili žít sami pro sebe a jejich jediná úniková cesta v momentu oslabení a obnažení vede k iracionalitě, k absurdnímu jednání. Nevědí, co bude, nemají, na koho by se obrátili. Připomínají porouchané stroje, jejichž zmechanizovaný způsob bytí se zadrhnul (opakování vět, netečnost, nevypočitatelné reakce). Sadismus vůči postavám, sadismus vůči divákovi. Kira Muratova a její brutálně upřímné zachycení společenského ovzduší glasnosti. 80% (27.04.2013)