Vormittagsspuk

Skrytý protiválečný apel a smutek za odcházejícími časy v taškařici, ze které mrazí. Je to veselé a hravé, ale pod povrchem je cítit změnu, a ne zrovna k lepšímu. Volné asociace obrazů, hrátky se stop motion, velmi vydařené. Nejvíce mne pobavila paralela vousy a copy včetně chvíle, kdy se dívky ostříhají. :-) Ale přes veškerou hravost a rozvernost mi přijde, že je to vnitřně smutný film. Viz tác s hrnky - něco se rozbilo, klobouky - něco odlétá pryč a už na to nedosáhneme. Přicházejí pistole a terče, rvačky, kterým se lidé budou smát jako na pouti. A na závěr naděje, že za minutu dvanáct si všichni sedneme přece jenom ke společnému stolu. (06.09.2013)

Hans Richter se zapsal do historie jako jeden z prvních průkopníků filmových triků. Vormittagsspuk je ukázkovým příkladem mnoha různých vypečeností, které vymyslel. O co jde? Pokud se v dadaismu dá mluvit o příběhu, pak film ukazuje revoltu všedních věcí proti svým každodenním lidským pánům. Celá sláva začíná v 11 hodin a končí u poledního oběda. Čas i prostor si začínají žít vlatním životem, klobouky poletují, motýlek utíká z mužova krku. Dadaistický výraz vzpoury proti monotónnímu životu a jeho často nesmyslným pravidlům se samozřejmě stal trnem v oku fašistům. Hudební doprovod byl zničen jako zdegenerované umění, film se naštěstí zachránil. A jaký je? Skvělý! Takovou explozi originality bych od sešněrovaných let dvacátých opravdu nečekal. Je o ní nouze dokonce i dnes, kdy triky jsou dokonalé, ale obsah za nimi notně zaostává. (09.12.2006)

Velmi hravé experimentování s animací a scénkami, které je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Celé je to o konci starých časů a nástupu nových (zde podány jako horší - ale ono to tak v realitě většinou je, co zatím mohu posoudit), tudíž myšlenka Vormittagsspuku není zrovna veselá. Ale ve finále se dočkáme trocha toho optimismu a naděje v "happy end". Co víc ke spokojenosti můžu chtít? 5* (24.08.2020)

Originální zvuková verze skladatele Paula Hindemitha bohužel padla za oběť nacistům, kteří jakýkoliv náznak experimentu odsuzovali jako degenerativní a okamžitě ho likvidovali. Vormittagsspuk (česky někdy jako Dopolední strašidlo) Hanse Richtera navazuje na dadaistické prvky a vyjadřuje režisérovo abstraktní vnímání světa. V jemné grotesce o vzpouře věcí, zaběhanému řádu života se mihnou umělci jako Milhaud, Graeff, jejichž význam je rovnocenný zobrazovaným rebelujícím předmětům. Richter zde dokázal syntetizovat předchozí dosažené zkušenosti (negativ, tepající rapidmontáž, trikové fórky, vracečky, deformace času, hravost spojená s rytmikou), na jejichž interpretaci si i dnes kde kdo vyláme zuby. A to jsme v roce 1928 (07.01.2006)

V oblasti kinematografie nacházím jediné možné srovnání, totiž Andaluského psa - snad je to osobními sympatiemi, ale tohle mi přišlo mnohem šílenější a zajímavější. Esence německého poexpresionističtělého dadaismu v šesti minutách. Klobouky, hodiny, žebříky revolvery, tváře - to všechno je ale oproti Andaluskému psu neskutečně dynamické a do děje vtahující - není to poklidný myšlenkový proud Andaluského psa, je to expresionistický zděšený běh tváří prchajících před oddíly krutého vojska, lidí, snažících se vyběhnout po Jákobově žebříku. Z filmu je cítit tušení zrady, zrady a vzpoury nejbližších přátel. Dokud je ještě před dvanáctou, vypůjčuje si celou řadu motivů ze starších filmů (očividné narážky na celou řadu filmů bří Lumiérů), ale když je už dvanáct nula nula, nastává Ende. Anebo jen Wende? Expresionismus se prolne v dadaismus, pochod v nepopsatelný chaos. I vtip filmu je tragický, rytmus docela děsivý. Velice tomu chybí soundtrack Paula Hindemitha, ale i moderní soundtracky většinou ujdou. (29.04.2010)