Crash

Crash na nás mluví rečí typickou pro celuloidová dítka páně Cronenberga - tichou, pomalou, mrazivou a ne každému srozumitelnou. Říká: Žijeme zautomatizované životy, jako bychom byli stroje, jako bychom byly auty, které tupě míří za svým cílem po předem vyzačených cestách a jen ve chvíli, kdy se něco zvrtne, dostaneme se z toho otupělého koloběhu, na prahu smrti si uvědomíme podstatu a pravé cíle vlastní existence, teprve pak můžeme cítit rozkoš...Ale pozor, Cronenberg nedělá žádná kázaní - snaží se nás vtáhnout do svého vlastního fikčního světa a ztotožnit s jeho postavami a činí tak zasluhou své minimalistické a do detailu propracované režie. Žel mnoho z nás (mě nevyjímaje) už od určité doby šepot tohoto snímku vnímat přestane a původní exestionální leitmotiv se tak v našich očích smrskne na pouhou přehlídku bizarních souloží, které by mohly sloužit jako svébytná příručka pro řešení problémů typu "Jak si v autě zašpásovat s holkou, která má zlámané všechny kosti v těle". (15.06.2008)

Hlavním tématem filmu je morbidní sex. Nevšední sexuální vzrušení k němuž je potřeba auto a pokud možno, jako předehra, zvuk mačkajících se plechů aut a tříštícího se skla. Jedna havárka a můžete se společně, se stejnou partou „nadšenců“ ukájet nad fotografiemi rozmlácených aut a pouštět si k tomu „porno“ Made in BESIP. Extrémně ujetá záležitost, ovšem s podivně mrazivou a zároveň přitažlivou atmosférou. (23.08.2005)

Strašná broskvovina. Asi poprvé obsah předčil solidní formu (to zase jo, režisér umí) v negativním slova smyslu. Kdyby mi mohlo být těch znuděných chudáků jen líto, bylo by dobře, ale mě ty jejich sexuchtivé eskapády vyloženě úděsně nudily. Věřím, že se chtěli filmaři vymykat, ale do tak stupidní tématiky bych nešla ani za nic. Když je sex odpudivý, jen něco špatně. Ve filmu padlo slovo psychopatologie. V životě jsem se s tak bizarní úchylkou nesetkala, a dovolím si poznamenat, že si žádný diagnostický termín nezaslouží. Protože psychopatologie zahrnuje vážné psychické nemoci, ne trapné znuděné trotloviny. Už se ani nedivím, proč je tolik dopravních nehod a některé vypadají až neuvěřitelně. Bohužel umírají i nevinní plní chuti do života, na rozdíl od sebedestruktivní nicoty!☻ (14.07.2012)

Takhle mám Cronenberga mnohem radši - psychologického, bez boimechanických hnusů a pokusů, ale přitom pořád se stejnou dávkou bizarnosti, úchýlnosti a neobvyklosti. Představte si takovej úlet, jako je schopnost dosáhnout plného sexuálního vzrušení a uspokojení (orgasmu) pouze při pohledu na dopravní nehodu, její následky, mrtvé lidi, nebo potom v nejpokročilejším stádiu i při záměrném inscenování dopravních nehod s vlastní účastí. Tomu říkám kurva adrenalinovej sport. Za mě rozhodně další z nadprůměrných Cronenbergovek. 75% (23.12.2013)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)