Paríž, milujem ťa

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc dospívám k tomu, že pro mě takhle ne. Opravdu mne zasáhla jenom povídka s Mirandou Richardson od Isabel Coixet, pojetím mě zaujal samozřejmě Tykwer a jeho oblíbenec, úžasný Melchior Beslon, a trošku pobavil Vincenzo Natali a jeho stylizovaná rozprávka o pádu ze schodů. Jinak jsem dost poposedávala a víceméně očekávala konec. Celkově mě to sdělení, jak jsme všichni jedna šťastná multikulturní společnost, nechává docela chladnou, v umění a v životě hledám jiné zážitky. A ještě jsem vlastně zapomněla na Coeny, ale ti jsou kapitola sama pro sebe. (23.06.2010)

Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly vždy dobré. Povídek je moc, a většina z nich skončila příliš brzy, aniž bych si všiml nějaké pointy. Dobré byly povídky od Gurinder Chadhy, Coenů, Vincenza Nataliho a Alexandra Payna, a skutečně skvělé pak pouze dvě - od Sylvaina Chometa (příběh o dvou zamilovaných mimech - hned se pozná, že tento hraný snímek režíruje animátor) a Toma Tykwera (vztah slepého mladíka a začínající herečky ve velmi zrychleném flashbacku). Příště raději méně (a delších) povídek, s'il vous plait. (05.03.2007)

Skvostný povídkový film koncipovaný jako pocta městu nad Seinou, 18 filmových střípků, z nichž se pomalu, ale velice působivě skládá poetická mozaika odrážející náladu a chuť kosmopolitního města (pohříchu ale s převažujícím vlivem rastru amerického, který však městu propůjčuje zajímavé konotace - hlavně tedy v závěrečné povídce - deníku americké turistky - pošťačky z Denveru). Leitmotivem všech 18 minipříběhů je vztah muže a ženy a s ním spojená láska ve všech jejích fázích a podobách - od letmosti a sotva postřehnutelných počátků po tragické i rozverné konce... Jediným příspěvkem, který mne nebavil (a jehož smysl uvnitř konceptu snímku jsem nepochopil) byla podivné asijské extempore o kadeřnici - bojovnici a jejích metamorfózách, naopak vrcholů bylo hned několik - vtipná a stylová Coenovská variace na násilí v metru, Père-Lachaise Wese Cravena, který vtipně oživuje ducha v Paříži pohřbeného Oscara Wildea, Bastille od Isabel Coixet s postmoderně vševědoucím vypravěčem a lidsky silným příběhem, Place des fêtes Olivera Schmitze s lidsky hlubokým vhledem do složité komplexnosti osudů lidí na okraji společnosti či přistěhovalců, Faubourg Saint-Denis německého mága Toma Tykwera, který osobitě žongluje s významy a rychlostí filmového času a formálními postupy videoklipu dosahuje maximálního efektu a účelnosti, a především Tour Eiffel Sylvaina Chometa coby poetický příběh městem se pohybujícího mima, jehož krása a křehkost mne doslova ohromila... Tenhle film je tak různorodý, má tolik vzájemně se vylučujících ingrediencí, až někde vzadu objevíte jeho krásnou, univerzálně fungující chuť... Jděte na něj, pochutnejte si... Podobné filmy: New Yorku, miluji Tě!, Láska ve městě, Povídky z New Yorku, Noc na Zemi, Amélie z Montmartru (10.09.2008)

Žádný z příběhů není vyloženě špatný, ale většina není nikterak výrazná. Některé mě vyloženě nebavily (Chometovo pantomimické peklo, Nataliho upírská úchylárna a Doylovo kadeřnictví - wtf?), některé byly vážně dobré (Cuaron, Van Sant, Coixet) a některé prostě průměrné (Chadha, Coeni). Naštěstí je v tu i sedm dokonalých a velmi intenzivních minut Toma Tykwera, bez kterých bych si na celý film za týden nevzpomněla. (21.01.2009)

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)