Zvláštní oddělení

Situace ve Vichistické Francii je pro běžného člověka tak nepřehledná, že to raději nechá odborníkům. Bohužel jim potom do toho nesmí mluvit. Costa-Gavras bezesporu odborníkem je, odborníkem na politiku, to znamená skoro na všechno. Je to vidět hned při první disputaci studentů, kdy si za svůj vzor zvolili hrdinu jedné Maupassantovy povídky "Otec Milon (Le Pére Milon)" - kdyby si zvolili hrdiny z jiných jeho povídek z doby Francouzsko-Pruské války, třeba Svatého Augustýna nebo Matku Divošku, nemělo by to patřičné ostří. Nebo vlastně ještě předtím při "titulkové" opeře, Moussorgského Borise Godunovova. Rozbuškou děje je atentát ne německého kadeta Mosera (attentat du métro Barbès). Následně jde už jen o to, najít či vymyslet zákon, dle kterého by bylo možno odsoudit v podstatě každého za cokoli. Navíc je to zákon retroaktivní, tj. platný až po činu. Pozn. 1: Costu-Garvase jsem tím nechtěl zhlehčit, naopak si velice vážím jeho nekompromisní angažovanosti. Je nejen skvělým politologem, ale i výborným filmařem. Pozn. 2: Vyučte se náročnému a zodpovědnému řemeslu: montér gilotin (francouzština povinná) . Pozn.3: Souhlasím s dopitakem ****: "Viděl jsem francouzskou verzi se španělskými titulky - dobře si u toho procvičíte rychločtení. (20.01.2018)

Zvláštní oddělení je nelítostným útokem levicového partyzána Costy-Gavry na politické zatuchlosti, které ve své podstatě popírají vlastní a na právním systému založené principy. Je filmovou adaptací knižní předlohy Hervé Villerého Aféra Zvláštního oddělení z roku 1972. V krajních situacích, obvykle nazývaných krize, přestává být závazný právní systém povětšinou tou základní normou a prvotním principem společenského spolubytí, což se tradičně obhajuje vyšším zájmem nebo jako nezbytné a tedy nutné bezpečnostní opatření, byť to bývá spíše vyjádřením bezradnosti, případně zneužitím moci. Válka a s ní spojené atributy (jako je okupace) takovou situaci nepochybně navozují, právě v ní se právní systém mění z určité jistoty při základním vymezení života v potencionálně drastickou možnost úplného podrobení. S tím Gavras nemá, ani nemůže mít, slitování. Veškerá zdůvodnění či obhajoby totiž narážejí na skutečnost osobního morálního selhání, a nezáleží na tom, zda byl toho příčinou strach nebo prospěchářství. Hlavní pozornost na sebe nepoutá žádná postava, nýbrž sama situace v okupované Francii, nechvalně proslulá úloha vichistické politické reprezentace a ta justiční poslušnost právu odporujícím požadavkům. Z postav zaujmou: svatost práva chabě bránící ministr spravedlnosti Joseph Barthélemy (Louis Seigner), směru moci poslušný generální tajemník ministra spravedlnosti Georges Dayras (Roland Bertin), novému vládnímu směru velící ministr vnitra Pierre Pucheu (Michael Lonsdale), spojující článek mezi vichistickou vládou a německým velením markýz Fernand de Brinon (François Maistre), jeden z vůdců levicové mládeže Pierre Georges, neboli Frédo (Jacques Spiesser), spolehlivý muž ministra vnitra v Paříži Jean-Pierre Ingrand (Henri Serre), trojice legalizující pochybnou právní úpravu, generální prokurátor Raoul Cavarroc (Pierre Dux), vrchní státní zástupce Maurice Gabolde (Jacques François) a vrchní předseda odvolacího soudu Francis Villette (Claudio Gora), předsednictví nového soudního tribunálu znechuceně odmítající soudce Cournet (Michel Galabru), požadavkům moci vstřícný jmenovaný předseda Zvláštního soudu Michel Benon (Claude Piéplu), soudce s největší porcí pochybností René Linais (Jean Bouise), další soudní přísedící Maurice Cottin (Hubert Gignoux), Robert Baffos (Jacques Ouvrier) a Paul Larricq (Alain Nobis), malý polský utečenec Abraham Trzebrucki (Jacques Rispal), v mládí po životě lačný Émile Bastard (Yves Robert, jako mladý Jean-Denis Robert) či již podruhé souzený novinář z L'Humanité Lucien Sampaix (Bruno Cremer). Zvláštní oddělení je nesmiřitelné vůči přestupkům morálním, což je dobře, neboť se zastává člověka. A protože má vše politické tlustou hroší kůži a vyhrazuje si i nadále možnost překračovat právní rámec, tak Gavras nelítostně seká. (07.06.2024)

Francouzi by mohli o vykonstruovaných procesech vyprávět. Costa Gavras a jeho odsouzení poměrů v okupovaném soudnictví. Poměrně neznámý segment neslavného období fr. dějin (obvykle známe z této doby především komedie, ty patří k těm nejlepším a v mém žebříčku stojí hodně vysoko; méně často se pak objevují dramata, ty se zase obvykle odehrávají na venkově) zpracovává zprvu poněkud rozvláčně, když ale nadejde proces, lítá to ráz na ráz. Nemám důvod nevěřit, že se tohle nestalo. Ve filmu se objevuje celá plejáda známých herců, v čele s extremistickým novinářem Bruno Cremerem. Viděl jsem francouzskou verzi s anglickými titulky - dobře si u toho procvičíte rychločtení. (26.10.2017)

Nelituji, že jsem si před časem zařadil Costu-Gavrase do své desítky oblíbených režisérů a že jsem kvůli němu z TOPky vystrnadil zčásti podobně zaměřeného Jiřího Sequense. Na Gavrasovy filmy se vždycky předem těším jako malé dítě na dárečky a stávají se pro mě velkou událostí. Příběh komunistů odsouzených za své ideály k trestu smrti by kdekdo mohl odsoudit jako levicovou agitku, já v něm oceňuji zejména aspekt velkého dilematu v hraniční (válečné) situaci pro několik soudců. Udělat špinavý kompromis a dopustit se justičního zločinu pro (snad) záchranu hroutící se situace nebo raději s čistým štítem riskovat mnohem horší následky...? To je otázka! Gavrasovi se daří až samotného konce udržet diváka v napětí, ačkoliv vzhledem k roku 1941 může předem tušit tragické vyvrcholení pro skupinu vyvolených politických vězňů stejně jako pro celou společnost. Nebo je zde pořád naděje, že systém alespoň částečně selže? . . . . Nesmírně silná záležitost, brilantní filmařina, spousta vynikajících dialogů a hereckých výkonů... a díky postavě zlodějíčka v podání Yvese Roberta v nečekanou chvíli i dobrý humor! Taky mě mile překvapilo, že takoví herci jako Cremer nebo Galabru byli ochotni vzít v období své největší slávy rozsahově malou roli (byť důležitou). Díky přímočárému vyprávění jsem se v ději vůbec neztratil, ani přes skutečně velké množství postav a spoustu drobných flashbacků, které tu do celku vždy krásně zapadly jako takty v opeře. Operu nezmiňuji náhodou, scéna z divadla s přerušením představení propagandistickým projevem dodala filmu osobitý rámec na úvod a závěr. Nemohu pak nezmínit i hudbu Érica Demarsana, jehož soundtracky mě znovu dostávají a překvapují svou nápaditosti: v Rudém Ibisovi ve stejný rok to byly rozervné melodie s neotřelými ptačími aranžmá, tentokrát se Demarsan nebál experimentovat s hudbou ještě víc a do zajímavé skladby během porady nacistických pohlavářů v kavárně hází jakoby záměrně falešné tóny jednoho z houslistů... a kupodivu je to v oné atmosféře stejně dobře poslouchatelné. No... Zvláštní oddělení je za mě prostě další francouzský politický thriller zlaté éry, špičkově uchopený po všech stránkách. [95%] (26.07.2021)

Zlatá Palma - výběr (14.02.2006)