Príbehy obyčajného šialenstva

Příběhy bohužel trpí fragmentálností charakteristickou pro valnou část nových českých filmů, přitom by k dotažení té které scény mnohdy stačila jenom třeba minuta děje navíc. Nemůžu se zbavit dojmu jisté prázdnoty, pachuti čehosi lákavě vypadajícího, přitom zcela postrádajícího chuť. Přičemž režie je velmi slušná, kamera místy překvapivě okázalá a hudba přinejmenším zvláštní, jenže něco tomu chybí a mě skutečně štve, že nedokážu přijít na to, co a že mi nezbývá, než z toho vinit právě tvůrce. 70% Zajímavé komentáře: betelgeuse, anais, Jordan, Artran, Holly_Wood (30.10.2006)

"Mám prostě smůlu na divný lidi." "To není smůla. Přitahuješ takový lidi, protože jsi uvnitř takovej." Film, jehož název přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Jeho hrdinové sice nejsou blázni uzavření v Bohnicích, ale každý má svou úchylku. Hlavní hrdina chce ostříhat svou přítelkyni, aby mohl uvařit koktejl, kterým by ji získal zpátky. Jeho otce fascinují bublinky vycházející z piva a následně chytne druhou mízu s ženou mladší o 30 let. Sousedi v podání Jiřího Bartošky a Zuzany Bydžovské si nedokáží užít sex, pokud se na ně někdo nedívá. Hrdinův nadřízený ve své pracovně obléká plastovou figurínu ženy, které už několik let kupuje oblečení. A tak dále. A tak dále. Svět je jednoduše plný bláznů a na hlavním hrdinovi je něco tak zvláštního a upřímného, že ho všichni kolem nechají do teď svých životů nahlížet. Trojan vlastně hraje jen takového pozorovatele, lehce naivního člověka, který ovlivněn lidmi okolo prochází z jedné šílené situace do druhé. A s tím přichází i můj hlavní problém s tímto filmem; postavy, které mi přijdou nejzajímavější - jako otec v podání perfektního Miroslava Krobota - jsou odstrženy na vedlejší kolej. A když o tom tak přemýšlím, nejen oni. Příběhy obyčejného šílenství totiž žádnou hlavní postavu nemají. (28.02.2009)

Tentokrát bez sáhodlouhých komentářů, pouze s poznámkou a jakýmsi přiznáním, miluju pohled Petra Zelenky na film i život jako takový, zejména potom jeho smysl pro jemný (černý) humor, nadhled, ironii, sarkasmus, smysl pro absurditu, který je hodně podobný (blízký) tomu mému, ale zároveň schopnost ukázat a pojmenovávat věci (problémy) pravými jmény a srozumitelně (navíc vtipně) je podat. Je nesmírným potěšením a zážitkem zjištění, že je někdo schopen (i s pomocí vynikajících hereckých výkonů v čele s I. Trojanem, M. Krobotem a N. Divíškovou konče, přičemž na "náhodnou telefonistku ze Slovenska" Zuzanu Šulajovou se pro změnu více než příjemně kouká) na filmové plátno převést divadelní představení (byť hodně krácené) a současně vaše tužby. Protože tenhle snímek, to jsou především mistrně napsané (bizarní) postavy, následně se stejným úspěchem zahrány všemi představiteli, které mají navíc jednu společnou věc. Všechny se potýkají s "problémem" (někteří více, jiní méně úspěšně) zvaným ŽIVOT a najití si "toho svého" místečka v něm. Co říci k samotnému závěru?! Třešínka na dortu a typický Petr Zelenka tak, jak ho mám nejraději. P.s. SPOILER „Miluji vás. Pardon, už musím končit“. Takhle to umí podat snad pouze pan Krobot. p.p.s. a jedna lékařská rada (zdarma) závěrem, pokud to tedy už dávno nevíte. Já (přiznám se) jsem to doteď netušil. Průvodním znakem Alzheimerovy choroby jsou „divoké oči a nelekavost“. 92% s dovětkem, pokud (tragi)komedie, s notnou dávkou ironie, absurdity a život. nadhledu, potom (v tomto podání) kdykoliv a kdekoliv! (07.11.2011)

Jako vždy skvělá režie, výborné herecké výkony, moc dobrá muzika ...... ale tentokrát tomu chyběla nějaká pevnější kostra příběhu, který by to všechno spojil v "nezapomenutelné"..... Dobře jsem se bavil, ale spíš jednotlivostmi, než celkem. Rozhodně ovšem stojí za to vidět ! ... P.S. Velká škoda nepoužitých scén, které najdete na DVD. Já bych použil všechny ! :) (17.11.2005)

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)