Priznanie

"Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil! Lenine, vzbuď se, oni se zbláznili!" - Děkuju pěkně! Lenine, hnij dál. Poslední obraz z Doznání a Costa-Gavrasův neumírající idealismus. Nejrozumnější Costa-Gavrasův politický thriller, který referuje o Slánského procesu dost pravdivě. Já osobně však komunisty "z přesvědčení" nesnáším ještě více než ty svině, které se pouze přizpůsobily dané době, a proto si myslím, že takový proces je jedním z mála způsobů, jak jim vyhnat alespoň tu věrnost straně z hlavy. Formální stránkou dost komorní (oproti předcházejícím Z a État de siege), v hlavní roli "jen a pouze" Yves Montand. Neříkám, že by to bylo málo, ale u Costa-Gavrase jsem si už zvykl na vyšší obrátky. (09.08.2005)

Syrovost zážitku literární předlohy dává na nejrůznější zákruty lidského i mravního vývoje autora-protagonisty s velmi kontroverzní pověstí ne zcela vyváženou odpověď. Londonova výpověď přes svou otřesnost je jednostrannou a nezachycuje vrcholy komunistického nomenklaturního řádění v případě nekomunistických a antikomunistických politických vězňů. Gavrasovo přetlumočení se až příliš často topí v ideologických klišé; úroveň DOZNÁNÍ je tím určitě negativně poznamenána. Film i jeho vyznění zachraňuje mimořádný Montandův výkon. Na Gavrasovu obranu je ovšem nutné poznamenat, že v době natočení byly vědomosti i představy o rozsahu a dosahu komunisticjých justičních i nejustičních zločinů ne zcela známy a domyšleny; Gavras byl s výjimkou několika doplňků beze zbytku odkázán na Londonovo svědectví a Pillerovu zprávu. Na počátku sedmdesátých let bylo už mimořádným pozitivem samo natočení a uvedení díla do distribuce. (12.03.2008)

"Jak pochopit, že strana, která je neomylná, může nutit nevinné k přiznání?" Doznání je zajímavý, drsný a nebylo mi z něj dobře. Nicméně mi na něm něco nesedí. Je jasný to, co se stalo a kdo to udělal. Ti zlí komunisti, kteří nechali mučit a odsoudit jiný komunisty. Tihle odsouzení komunisti byli taky zlí nebo hodní? Asi taky zlí, když Slánský rozjel ty čistky. Pak sklidili, co zaseli a to asi není úplně od věci. Mě však zajímá, proč k těm procesům vlastně došlo. Jediný vysvětlení, který mi zatím dává smysl, mi zatím nabídl Steven Stewart v knize Výbušnina. To je hodně zajímavý čtení. Ono totiž není úplně bez zajímavosti, že nespravedlivě obvinění Artur London nebo Noel Field zůstali komunisty po zbytek svých životů. Ale abych se vrátil k Doznání, tak bylo sice trochu utahaný, ale přesto hodně dobrý a ten 21. srpen 1968 to nakonec rozseknul úplně parádně. (21.03.2022)

Costa-Gavras ide opäť až na dreň, dáva divákovi cca hodinu a trištvrte poznať, čo je to zač československá politická väzba počiatkom 50. rokov. Pritom niečo podobné by sme čakali od filmu trebárs z dôb Pinochetového teroru. Takže klapky dole z očí, toto je skutočne naša minulosť. No a zvyšnú polhodinku sledujeme záverečný proces a určitý dovetok z budúcnosti, aby to bolo ako ukončiť, i keď všetko sledujeme vo flashbackoch, takže tým sa film uberá o napätie a strach o hlavnú postavu, ak by ste náhodou, ako ja, toho veľa o tomto procese a Londonovi nevedeli. C-G občas prispôsobuje strih fyzickému a psychickému stavu Londona, monotónnosť väznenia je prelínaná niekoľkými scénami z prítomnosti. Občas sa ale režisér sám zhodí doku-zábermi Stalina, pokiaľ sa o ňom niekto zmieňuje, veď čo ak náhodou niektorý divák nevie, o kom je reč a ako diktátor vyzeral... Ako celok ale veľmi prínosný a hodnotný film, najmä pre naše krajiny, neviem, nakoľko bolo Priznanie zaujímavé pre Francúzov... (18.08.2018)

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)