Otvor oči

Hodně povedená sonda do lidské duše! Atmosféra hustá tak, že by se skrz ní neprokrájel ani Rákosníček se speciálním švýcarským nožem (za neuvěřitelně nízkou cenu samozřejmě). Místy jsem byl vyděšen, jindy zase unesen (ať už krásou Penélope Cruz či dokonalým projevem trpícího člověka), ale neustále ve mně stoupala zvědavost a touha po závěrečném "tak si pojďme konečně říct, jak to všechno vlastně bylo". A v tom je právě ten největší problém. On totiž závěr obrací všechna má předešlá slova na blábol mírně vyšinutého jedince a jde si svojí cestou a za svým vlastním cílem, kterému ale bohužel chybí pevné základy. Ty byly vybudovány pro grandiózní finále v jiném žánru, než nakonec režisér a scénaristé vybrali. Jaká škoda! Jinak totiž tenhle snímek nemá chybu. [červen 2006] (01.07.2006)

Ve chvíli, kdy jsem viděl původní verzi, tak ani nemám chuť vidět "Vanilkové nebe", které je remakem tohoto Amenábarova filmu. Je to zajímavé, hlavně v tom smyslu, jak ti to hraje s vaší hlavou. Všechno může být sen, všechno může být realita a nic nemusí být propojeno. V závěru ale k pochopení dochází a rozhodně to není špatné. (03.04.2015)

Před lety viděný remake tohoto snímku jsem ohodnotila stejnou známkou, chyba je, že si pro porovnání už příliš nevybavuju drobné odlišnosti. Amenábarově verzi určitě chybí hollywoodská uhlazenost a líbivost, což je rozhodně plus, u Crowa bodovalo lepší obsazení zhrzené milenky Julie. Nicméně, příjemně zamotanou hlavu jsem měla v obou případech, zde bych ještě přidala pomyslný bod navíc za téměř psychedelický zážitek z noční diskotéky, který naprosto vyjadřoval duševní stav zoufalého Césara. (21.02.2009)

Syrovější a řekněme realističtější než Vanilkové nebe, ale právě tím poněkud odtažité. I zde mi vadí přepálená stopáž, protože příběh samotný by vystačil na ty Krajní meze. Na Penélope se sice hezky kouká, ale přijde mi, že tady nemá co hrát, nebo hraje trochu chaoticky, nevyzrále, nevím jak to popsat. (27.07.2013)

Rok 1997 byl pro jednu z nejvýraznějších španělských osobností naprosto zlomovým. Mezníkem byla spolupráce s Pedrem Almodóvarem (Na dno vášně) i role Sofie v dramatu Otevři oči, který ve Španělsku posbíral osm výročních cen Goya a jeho kvality zafungovaly i na MFF v Berlíně nebo v Tokyu. Ano, Penélope Cruz (zahrála si i v americkém remaku) je pro mnohé hlavním lákadlem k ochutnání spletité cesty v horečnatých snech – přeci jenom se Amenábar mezinárodně proslavil až hororem Ti druzí a výtečným Hlasem moře o sedm let později. Režisér mísí milostné melodrama, film noir, přisýpá prvky sci-fi a nezapomíná ani na několik moralitou zavánějících mouder. Sebestředný hrdina César se tu pohybuje mezi dvěma ženami, svým egem, pohádkovým bohatstvím, zvnějšku manipulovanou realitou a děsivými sny. Na oslavě vlastních narozenin pozná okouzlující Sofii, čímž rozohní žárlivou „přítelkyni“ Nuriu.. Oslavenec ignoruje vše kolem, podle všeho se konečně zamiloval. Následky jsou ovšem děsivé. Sebevražedná nehoda pošle Nurii na onen svět a Césarovi ošklivě znetvoří obličej.. Hlouběji se dostat pod kůži Abre los ojos je tvrdý oříšek. Překvapeními nabitý děj je přes všechny klady podivný (stejně jako jeho hvězdný remake), lépe řečeno bizardní. Rozjezd působí úplně jinak, než kde snímek nakonec skončí. Má své skvostné momenty, i hůře vyřešené pasáže. Vše to ale diriguje talentovaný Alejandro Amenábar, poctivě buduje atmosféru a dokonale vede herce. Čarokrásnou Cruz nebo přesvědčivého frajírka Eduarda Noriegu. Jen velká škoda, že jsem (asi jako řada jiných) viděl nejprve profláklý americký remake Camerona Crowea. (09.10.2009)