Aaltra

Tedy normálně bych dala za tři, ale některé scény o dvou znepřátelených mužích, kteří se oba vlastní vinou rukou svornou a nerozdílnou při řešení své rozepře dostali až na invalidní vozík,tak ty scény neměly chybu.Třeba ta na pláži, kdy oba na znamení jakéhosi prvého přátelství, zpití pod obraz, na vozících, kde uspali, zaskočí příliv. Jejich zoufalá snaha dojet do Finska najít firmu Aaltra, neboť ta je viníkem jejich zraněni, je lemována vtipem ale i sobectvím.Vadila mi málomluvnost, nemůžu si pomoci.Jenže konec byl tak černohumorný,že se ty tři původní hvězdičky vypařily a objevily se v silnější sestavě:-) (03.01.2013)

Je sice trošku perverzní se smát na místech, které z pozice hlavních hrdinů příliš k smíchu nejsou, ale já si nemohl pomoct. Svůj velký přínos tady má kamera, protože obraz většinu vtipných scén rozehrává a mnohdy jsou na něm zcela postaveny (pití v baru ). Samozřejmě tahle cesta do Finska je značně neortodoxní, ukazuje na některé závažné věci pokud jde o vozíčkáře, ale dělá to nesmutečně zábavným způsobem, v některých místech i poetickým (jízda na korbě auta ve finsku, sezení v moři při přílivu ). (01.11.2014)

Ze začátku jsem si byl mírně nejistý. Aaltra byla černobílá a v podstatě dost tichá. Jenže po asi dvaceti minutách mi příběh přesně řekl, jakým směrem bude směřovat a já jsem se začal smát tam, kde bych jindy asi lítostí brečel. Režiséři, co si zároveň zahráli ty dva na vozíčku, to zvládli tak, jako by to nesvedl nikdo jiný. Nápad takový, že nemůže urazit nikoho a vtip takový, že pobaví snad každého, kdo má rád alespoň trošek neortodoxního humoru. Poslední dvaceti minutovka z Finska je snad jak ze sna. Aki Kaurismäki moc dobře ví, co pro Finsko platí a tak předvádí naprosto ultimátní výkon a mně si během jeho pěti minut slávy získává tak, že během následujících týdnů budu mít co dělat, abych shlédl všechny jeho filmy, co dosud natočil. (17.11.2014)

Jako komedie mi to v žádném případě nepřišlo. Příliš realisticky zpracované na to, aby se tomu člověk mohl smát. Při sledování filmu jsem pociťoval akorát nechuť a obavy z toho, jaká skličující scéna ještě člověka čeká. Jediná hvězdička je za výtvarné zpracování. Sice se k žánru komedie vůbec nehodilo, ale umělecky dopadlo na jedničku. Připomínalo mi dva klipy od Depeche Mode, Behind the Wheel a Never let me down again. Roztřesenci z Dogma 95 by si měli vzít příklad z nepohyblivé kamery a dlouhotrvajících záběrů, které perfektně vystihovaly neutěšenou realitu života těch dvou vozíčkářů. (10.06.2012)

České slovo "vozíčkář" je poměrně nového původu, je správně utvořeno a zní libě (na rozdíl od nejapných kompozit typu "Rollstuhlfahrer" nebo "wheelchair user" - jen více nových substantiv, čeština jich má pořád málo!). A tak tito vozíčkáři (režiséři, scénáristé a herci - pozor, pořád jen dva lidé!) se dávají na cestu z Francie, přes Německo, do Finska (země pro vozíčkáře zaslíbené - samá rovina), aby tam vyřídili určitou reklamaci u firmy Aaltra, kterou řídí Aki Kaurismäki, kterému tím vyfoukli nápad na jeho další možný film. Tím jsou pohledávky vyřízeny a "dálkoví" vozíčkáři jsou u něj "zaměstnáni" na dobu neurčitou. Film vyniká původností, způsobem zpracování i "černým" humorem, který není zase až tak černý, když si uvědomíme, že tito trvalí invalidé opruzovali svá různá okolí pouze a jen na chvilku – až na Akiho, který to všechno zavinil. Firmě Aaltra se raději vyhněte, filmu raději ne. (26.11.2016)