Pomaľované vtáča

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

„JÁ CHCI DOMŮ…“ /// O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cejtit úleva a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný" a který lidi kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedokázali dočíst. Hned od začátku nepřehlídnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhej film, ve kterým se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní. Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. Bylo by ale chybou čekat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, kterej film táhne, tady ostatní pouze herecky „zaštěkaj“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší. Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuju si scény, přemýšlím. Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám během projekce přestat chutnat. Víc jsem se rozepsal TADY. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Jerzy Kosiński jsem nečetl. 2.) Jsem u tety na vesnici a chci domů. 3.) Brutalita, pověry, perverze… to jsem celej já… /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (16.09.2019)

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. (22.09.2019)

Predlohu som nečítal, preto neviem adekvátne posúdiť, do akej miery sa Marhoul snažil prekonať Choď a pozeraj sa, ani jak moc potrebuje terapiu (aj keď presne tieto dve veci mi napadali pri sledovaní najčastejšie). Prilepším tomu, pretože ma samého prekvapilo, že ma nenudil trojhodinový film bez hudby. Niektoré sekvencie (krysy, barania hlava, Barry Pepper) fungujú perfektne, iné (úvod, nacisti, baran) vôbec. A jedná sa o určite obdivuhodný dôkaz, že v našej časti sveta možno natočiť vysokorozpočtový, profesionálny, áčkový explotation horor. Ako nad vážnym filmom nad tým radšej ani nerozmýšlam, je to taký český Brimstone; odškrtával som rôzne druhy zabitých zvierat a pedofilného sexu, a zoofilná scéna je už vyslovene sebeparodická. Ten film nepozná gradáciu, nemá postačujúcu myšlienku, je repetitívny, stereotypný a neskonale prvoplánový. Pri takej štvrtej extrémnej scéne už zívate a to ste tak pri tretej scéne. Ale nenudil som sa. (22.07.2022)

Film bych označil za úctyhodný, poctivý, solidní. Tedy žádné nadšení. Velké nasazení autora je ale znát. Jsou známy i jeho problémy při natáčení, které překonal. Ovšem zrada číhá v dramaturgickém východisku, respektive ve zvoleném vypravěčském klíči, jenž by se dal nazvat záznamem cesty židovského chlapce válečným venkovem. Záznamem pozorovatelským, neosobním a jakoby nezúčastněným, kde se důvěrnost prožitku nahrazuje pásmem obrazů. Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosinského. Jakmile chlapec ztratí poslední pevný bod, zbývá mu pouze cesta, ovšem bez cíle, jenž by jí vyklenul potřebný oblouk. Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí. Což lze díky předloze akceptovat, ale ve výsledné smyčce bez jediného úkroku vede k únavné jednotvárnosti. Je obdivuhodné, jak malý Kotlár pouze výrazem tváře vnímá třeba žárlivé dusno mlynářské domácnosti ústící v oslepení manželova domnělého soka nebo jak vstřebává obě strhující scény s ptáky. Popravdě všude tam, kde se obejde zcela beze slov, například v jedinečném tichém sólu Stellana Skarsgarda, účinkuje Nabarvené ptáče silněji než v několika situacích, kde v dialogu používá uměle vytvořené a nepřirozeně znějící novoslověnštiny. Ovšem výjimečné okamžiky zakryje struktura vyprávění, tedy onen typ putování členěný do kapitol, kterých by místo devíti mohlo být stejně dobře pět nebo pětadevadesát. A to je škoda, protože jsem byl už je neměnným rytmem postupujícím od výjevu k výjevu otupělý právě ve chvíli, kdy chlapec začne pod vlivem utrpěných zkušeností samovolně přecházet na temnou stranu. Pohříchu se zásadní posun v kategoriích dobra a zla odehrává až ve chvílích, kdy už se každá minuta navíc pociťuje takřka fyzicky. Nicméně dvě věci je třeba uznat. Zaprvé, brutální scény nejsou samoúčelné, pouze převzaté z knihy a nasnímané i ohleduplněji. Zadruhé, Marhoulem zmiňovaný náznak naděje se opravdu symbolicky dostaví, třebaže pocitově doléhá z dálky tak jako předešlé utrpení. (24.03.2020)