Pomaľované vtáča

Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou. (22.09.2019)

Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka. (17.09.2019)

„Namaľované vtáča” je rozdelené takto: nultá kapitola - Marta. / 1. kapitola: Olga / 2. kapitola: Mlynár / 3. kapitola: Lech & Ludmila / 4. kapitola: Hans / 5. kapitola: Kňaz & Garbos / 6. kapitola: Labina / 7. kapitola: Mitka / 8. kapitola: Nikodém & Joska a 9. kapitola: nepomenovaná - autobusová sekvencia, v ktorej vystupuje i hlavná postava židovského chlapca, ktorá sa volá ? Ešte na menšie upresnenie: Účinkuje nielen v poslednej, avizovanej, ale v úplne všetkých, a to od totálneho začiatku až do absolútneho konca, a práve prostredníctvom, zatiaľ jeho detskej optiky, sa pohybujem spolu s ním cez rôzne prekážky, kdesi na východnej Ukrajine ? A to počas druhej svetovej vojny, keď bolo toto židovské etnikum v húfoch posielané do koncentračných táborov na istú smrť, a asi aj kvôli tomu ho rodičia poslali k tete Marte na lazy do tzv. bezpečia ? No, pokiaľ žije, stále svitá nádej na prežitie, no akonáhle dostane nečakaný infarkt, chlapča ostáva odkázané iba samo na seba, čiže z dočasného útočiska sa automaticky stáva - nebezpečné miesto. Od tohto momentu sa vydáva na „road-movie” po širšom okolí, kedy stretáva širokú paletu ľudských pováh, od najhorších - zvrátených a perverzných, až po celkom normálnych, ak sa avšak vôbec nejakí takí nájdu ? Určite nemá na ružiach ustlané, každú chvíľu mu ide o život, že ako som už vyššie spomínal, jeho meno je JOSKA. _ Pamätáte si ešte na ruský protivojnový snímok Иди и смотри ? Tak Marhoulov film sa mu jednak strašne podobá svojou extrémnou surovosťou, častou brutalitou a znázorňovaním explicitného násilia, ktoré si nikdy nekladie servítky pred ústa, alebo miestami sa zachádza až do pornografie a iných excesií, kedy si režisér našťastie vypomáha tzv. filmovým trikom, že si to máme iba »predstaviť« , aspoň že tak ! Zase estetická forma mi normálne evokovala snímky, iného, veľkého, režisérskeho virtuóza - Andreja Arsenieviča Tarkovskijho, pretože kompozícia čiernobieleho obrazu je naprosto famózna, pridáva na atmosfére, je depresívna, melancholická a veľmi skľúčená ! Kameraman Vladimír Smutný odviedol poriadny kus umeleckej práce, aká sa v našich lúkach a hájoch každý deň nevidí. Obstál by v svetových rozmeroch. Václav Marhoul nakrútil síce ambiciózny veľkofilm so svetovým obsadením, ale bohužiaľ - podľa kontroverznej predlohy poľského autora Jerzyho Kosińskiho, ktorý si množstvo vecí vo svojej "autobiografickej" knižke skrátka prikrášlil. Je to tým pádom samoúčelné a vykalkulované, naivne zahrané na akademickú notu, no bezvýsledne, ak nerátam výsledky českého leva. Je to vážny film, ktorý ale nemôžem brať úplne vážne. Na jedno pozretie, i napriek negatívnym vlastnostiam - určite áno. Opakovaná repríza z môjho pohľadu už nikdy viac nehrozí, aj keď zopár pozitívnych aspektov by sa našlo. (15.04.2020)

Překvapivě mírné. ___ Byl jsem vděčný za kameru, za obraz bolestně nevratné proměny chlapce, za situační podmíněnost toho, čemu říkat dobro a zlo. Nejsem vděčný za schematický postup za takovým sdělením, za epizodicky roztříštěnou strukturu filmového času ani za těch několik málo scén s dialogy - působily na mě prkenně. (11.11.2019)

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes všechnu snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale čtyři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 70 %. (02.10.2019)