Pomaľované vtáča

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

Rozhodně je to (ojedinělá) událost a velký film, který si zaslouží být viděn v kině. Řeči o (divácky) nesnesitelném násilí jsou ale každopádně hodně přehnané (snad všechny skutečně odporné věci se dějí zcela mimo obraz). Má to krásnou kameru, mnoho působivých scén, ale je to dost odtažité (s hlavním hrdinou skoro není umožněno se nějak ztotožnit) a banální repetetivní epizodická struktura ve spojitosti s délkou filmu dost škodí. Působí kvůli tomu zdlouhavě, rozvlekle, má výpadky tempa a poměrně slabou gradaci celku. Kdyby se některé jednotlivé "kapitoly" zpřeházely nebo rovnou vyhodily, nic moc by se (nejspíš) nestalo. Marhoul je vysoce schopný (a obdivuhodně zapálený) producent, ale bohužel pouze ucházející vypravěč (ostatně tohle je teprve jeho třetí celovečerák). Ve vícero ohledech je ale NP samozřejmě někde úplně jinde než naprostá většina současné české filmové tvorby. 70 % (12.09.2019)

(75%) Vloni v září jsem dlouho váhal, jestli na to zajít do kina, nakonec jsem to vzdal. No a nyní po cca půl roce jsem si to pustil z pohodlí domova. Ve finále jsem z toho měl vesměs kladné pocity. Dlouhá stopáž 169 min mi utekla jak voda až na posledních cca 50min – tam už pokleslo dost tempo a nebylo to už ono, včetně divného menšího rozuzlení na konci. Po dějové a vůbec nějaké té dramatické stránce je to dost suché, ale v tomto případě mi to nevadilo. Malý židovský chlapec se posouval z bodu A do bodu B a tak to bylo až do konce filmu. Občas mi to přišlo takové moc náhodné, jak střídal ty místa, ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Násilné a nechutné scény? Ano, byly zde, ale že by to bylo až tak brutální, aby diváci odcházeli z kina? Přijde na to, samozřejmě jakou má člověk povahu, ale já to přežil bez úhony a to jsem se cítil hůř v jiných filmech, které byly dokonce smyšlené (bez skutečné události), takže asi tak. Takže jednotlivé scény, krutost lidí – co vše dovedli – to se dá opravdu vyzdvihnout, to mě zaujalo. Byla špičková i vizuální stránka, kamera, stíny barev a jednotlivých pohledů přírody, detailů obilí apod. Dojmy z postavy židovského hocha mám rozporuplné. Ale chápu, že žil v téhle době, takže z toho se mi v hlavě rodí myšlenka: Zlo způsobuje zlo. Nebudu ani rozebírat jednotlivé postavy, snad každý svou úlohu zvládl dostatečně. Jak už jsem psal ze začátku, poslední cca třetina snímku mě už tolik nebrala, možná asi ani to prostředí ve kterém se ten onen chlapec nacházel. Přeci jen jsem ocenil opuštěnější komunity, které filmu dodávali depresivnější pohled. Celkově se dívám na NABARVENÉ PTÁČE nezaujatě, ani předlohu jsem nečetl. Něco tomu rozhodně chybí, opakovaně si to pouštět nebudu, ale ocenit to určitě můžu, ztráta času to nebyla. Nevadilo mi, že to bylo dlouhé, černobílé, násilné, kruté a bez pořádného příběhu a pointy na konci. Režisér své ocenění určitě získal právem. Je mi jasné, že se najdou spokojenější diváci, ale třeba i ti kritičtější. (28.03.2020)

Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. (09.03.2021)