Pátá ofenzíva: Bitva o Sutjesku

Jeden z nejznámějších jugoslávských partyzánských velkofilmů, po Bitvě na Neretvě zřejmě nejspektakulárnější. Dá se na něj hledět jako na prvoplánovou propagandu, kde Richard Burton v roli vrchního velitele Tita vede neohrožené jugoslávské partyzány v jejich hrdinském boji - Tito tu je zpodobněn s obrovskou aureolou, bez sebemenšího zaváhání, jako osobnost spojující humanitu - stále dokola se objevující zdůraznění péče o raněné - se zápalem - řeči o budoucnosti Jugoslávie. Burton si se svojí zvláštní rolí - skutečný Tito se o svoje ztvárnění určitě intenzivně zajímal - poradil vcelku přesvědčivým způsobem, občas mírně nemístná gloriozace této osoby může být připsána na vrub scénáři nebo režii, která Tita nechá občas promlouvat nebo aspoň upřeně civět přímo do kamery. Partyzánské jednotky se skládají z oddaných vlastenců, které spojují přátelská pouta, rodinná pouta, ale především láska k vlasti a zápal do boje za svobodu. Z propagandistického hlediska je třeba upozornit na protináboženské motivy - umírající nechce, aby se za něj pop modlil, tento pop se na závěr své modlitby za probití z obklíčení rouhá, i na připomínání toho, že Jugoslávci si svoji svobodu vybojovali sami, angličtí vyslanci tu pouze pozorují stav a obdivují hrdinný jugoslávský lid. Ovšem na film se dá dívat i jako na pokračování starých srbských epických děl, tentokrát tedy často ředěných lyrickými scénami, jichž se dostane takřka každé ve filmu vystupující postavě. Tomu odpovídá zobrazení nepřátel, kteří tu mnohdy hrají vyloženě pekelnou úlohu, s minimem lidských atributů, naopak s ďábelskými úklady - "potrestání" nešťastného otce, zdůrazňování krutosti lidské štvaním psů - srovnej rozzuřené německé vlčáky trhající svázané nebo raněné partyzány a třeba smutný obličej "jugoslávského" psa umírajícího nedaleko skrytého Tita. Ale i přes glorifikaci ústřední postavy tu Tito není tím, kdo všechno zařídil, ale je prostě tím nejlepším kolečkem v tvrdě kolektivním pojetí chápání všech partyzánů, jimž se často dostalo povedenějšího scénáristikého zařazení a osobnostní charakteristiky než Titově postavě. Taktéž i konec už spíše připomíná lidovou píseň o hrdinství v boji proti Turkům než regulérní válečný film. Třeba je pak pochválit Theodorakisovu hudbu i krásnou přírodu. (14.12.2007)

Sutjeska je po Bitvě na Neretvě asi druhým největším jugoslávským válečným filmem a přestože tentokrát nebyl natočen v koprodukci, byla do filmu opět obsazena zahraniční hvězda první velikosti a to přímo do role Josipa Broze Tita – Richard Burton. Ten zde vystupuje s perfekcionismem a důstojností sobě vlastní. Sutjeska má bohužel podobné zápory jako Bitva na Neretvě (nakonec Stipe Delič tam působil jako druhý režisér) a navíc jí schází jistá řemeslná brilance a poutavost. (19.01.2013)

Mimořádně propagandistický a schematický snímek, ztělesňující Tita (Richard Buton) jako oddaného otce vlasti, který je oporou i tomu nejposlednějšímu vojákovi. Tita prezentuje jako mimořádně silnou osobnost, kterou se zdráhá zabrat kamerou přímo, ale situuje ji spíše do podhledů. Mimořádným kladem snímku je (kromě vcelku zdařile natočených bitevních scén) především mimořádně kvalitní hudba Mikise Theodorakise (Řek Zorba), jíž dominuje především silný budovatelský motiv Tita. Film sám je vcelku na velmi dobré řemeslné úrovni a nepokulhává ani za dnes již klasickými snímky jako např. Bitva v Ardenách. (10.02.2004)

Sutjeska připomíná jeden z klíčových okamžiků 2. světové války v Jugoslávii. Na jaře 1943 byly početné partyzánské jednotky obklíčeny na poměrně rozsáhlém území, jejž lemovaly hory obsazené perfektně připravenou a vyzbrojenou stotisícovou armádou Osy. Díky chybě ofenzivy se podařilo většině partyzánů probít přes Sutjesku na severozápadě. Tři brigády vojáků a polní nemocnice s tisíci raněnými však zůstaly obklíčeny a všichni byli pobiti. Na rozdíl od Bitvy na Neretvě je zde hlavní postavou Tito (ztvárnil ho slavný britský herec Richard Burton), ke kterému všichni vzhlíží a jehož slova a rozkazy jsou zákonem. Ikoničnost jeho postavy je spjata se silnějším ideologickým nábojem, než jaký vnímáme při sledování Neretvy, kde díky fyzické nepřítomnosti vrchního velitele vynikají více jednotlivé charaktery a čisté hrdinství partyzánů. Celkově tak snímek trochu ztrácí na naléhavosti a přesvědčivosti. Stísněnou atmosféru obklíčení střídají nádherné letecké záběry přírodních scenérií, bitevní vřavu pak dokumentuje dynamická ruční kamera. (31.08.2013)

Vojnový film s príchuťou komunistickej réžie, ktorá využíva aj trochu propagandy a vykresľovania svojho vodcu Tita v najlepšom svetle. Samozrejme to také rúžové nebolo, ale zas to neukazuje iba víťazstvá a neporaziteľnosť Juhoslovanov, ukazuje to aj problémy, povahu a beznádej. Ale ukazuje aj odvahu, smelosť, poslušnosť a bojovnosť a tá v skutočnosti bola ohromná. Len si stačí pozrieť koľko obetí a koľko strát na ľuďoch a majetku utrpeli vo vojne a ako dokázali oslobodiť svoju zem od nepriateľov bez výraznej cudzej pomoci. A áno, ako vraví anglický parašutista vo filme, "What amazing people!" (20.05.2012)