Svätá hora

Filmy Alejandra Jodorowského u nás zažívají v poslední době velkou renesanci. Po distribučním uvedení Krtka a Svaté hory na plátnech českých klubových kin byla k viděni retrospektiva jeho čtyř filmů na 34. LFŠ v Uherském Hradišti (kromě dvou zmíněných ještě Fando a Lis a Svatá krev), přičemž tyto filmy také nejsou u nás zas až tak nedostupné. Je všeobecně známo, že na jeho tvorbu musí být člověk připraven a být o ní alespoň trochu teoreticky informován, jinak její sledováni již po pár minutách prvního filmu vyvolá v divákovi trvalý odpor k tomuto autorovi. U mě osobně se takto nestalo, avšak až na téměř excelentního Krtka, jemuž absolutní hodnocení ubrala jen přílišná délka, nemohu říct, že se jedná o filmy, které bych s lidným svědomím doporučoval široké veřejnosti dále. Nicméně je zajímavé sledovat a zkoumat Jodorowského tvůrčí styl, který je pro jeho první tři celovečerní filmy až nápadně jednotný. Snad bude tedy následující desatero přínosem pro diváky, kteří se na jejich sledování teprve chystají, a naplní tak předpoklad, že kdo je připraven, není překvapen: 1) Absence děje v tradičním slova smyslu. Pokud celý příběh přece jen vykazuje tyto znaky anebo je roztříštěn do určitých fragmentárních sekvencí, má obojí neklasickou dramatickou strukturu, chybějí motivace, vyvrcholení, katarze. 2) Neočekávané a z části nelogické "dějové" zlomy. Během několika záběrů je Jodorowsky schopen přenést jádro dosud viděného do zcela odlišné dramatické roviny. 3) Surrealistické a snové prvky, které jsou obsaženy v téměř každé sekvenci. 4) Expozice v podobě komunikace s mladší generací. Ve Fando a Lis a Krtkovi sleduje divák explicitní dialog mezi hrdinou a dítětem, ve Svaté Hoře implicitní střet mezi hrdinou a masou pochodujících domorodců. 5) Hlavním motivem všech tří filmů je cesta. Ve Fando a Lis putují hrdinové na místo zvané Tar, v Krtkovi hlavní hrdina jen tak korzuje divokým západem a snaží se rozdávat spravedlnost, ve Svaté hoře se jedná o pouť na stejnojmenné místo spojenou s vizionářským viděním moderní společnosti. 6) Propracovaná vizuální stránka, použití vysoce kontrastních barev u černobílého Fando a Lis, široké spektrum u dalších dvou barevných filmů. Hloubka pole jako způsob kompozice mizanscény. 7) Kontrast mezi jednotlivými mizanscénami, jež se vyskytují v rámci jednoho filmu. 8) Pozoruhodná nediegetická zvuková stopa, téměř celé filmy provázejí ruchy, šumy, pískání, foukání větru. 9) Neklasický a nekontinuální střih. Velký celek střídá detail, osa bývá spíše orientační pomůckou než pevným střihovým pravidlem. 10) Již zmíněná divácká nevděčnost. Každou scény je potřeba nějakým způsobem interpretovat, což vyžaduje velkou diváckou aktivitu. Na Jodorowského filmy nelze jenom zírat a nechat se jimi manipulovat. Ke sledování je potřeba klid a dle potřeby filmu neuškodí, když si divák dá na chvíli pauzu. Osobně se tentokrát vůbec nedivím těm, kteří neskousli projekce na LFŠ, kdy byli nuceni Jodorowského filmy sledovat na jeden zátah v ne zrovna pohodlných podmínkách ve vydýchaném sále o teplotě blížíce se bodu varu, navíc ještě po někdy až hodinovém čekání z důvodu kapacity sálu. (29.08.2008) (menej) (viac)