Meno ruže

Annaud dal zapomenout na mnohé zidealizované verze středověku a i díky geniální předloze se mu alespoň přiblížil. Špína, hlad, utrpení a podivné účesy kam se podívaš. Zákulisní hry ve zkažené církvi jsou také výživné. Herecky vládne démonický Abraham a pohled na Perlmanův prasečí rypák je pouze pro silné žaludky. (26.06.2023)

"Kde se náš vzdělaný překladatel z Řečtiny setkal s anonymním autorem své smrti?" Tak na tuto otázku odpoví Svatá inkvizice během chvilky. Bylo mi potěšením sledovat inkvizitora Bernarda Guie v akci, ale sir William byl při svém pátrání také velmi přesvědčivý. Třeba záchod na neznámém opatství odhalil naprosto fantasticky. Jenže církevním manažerům šlo už ve středověku spíše o majetek než o bližního svého, takže se bude mučit a upalovat. Mne samozřejmě nejvíce potěšily pochybnosti o neomylnosti Slova Božího, krysožrout Salvatore a ocenil jsem i půvab labyrintu. Nicméně jsem Jméno růže poprvé viděl v kině v juniorském věku, takže je snad pochopitelné, že nejvíc jsem záviděl novici Adsovi jeho ztrátu panictví. Dva roky jsem pak bloudil po tuzemských farách, ale má touha uspokojena nebyla. (29.01.2019)

Prvotním předpokladem, jenž byl měl každopádně předcházet samotnému filmu, je naprostá ignorace toho, že jste kdy četli tento Ecův vrcholně postmoderní román a většiny dojmů, jež ve vás zanechal. Ale to pochopitelně možné není, a proto nějaké stanovisko zaujmout musí každý, byť i extrémní čtenářský fanda, jemuž nejsou silně zjednodušující výcucy zrovna po chuti. To, že se to ve své komplexnosti natočit nedá, muselo být jasné i Annaudovi. Vybral si tedy možnost nejpopulárnější:natočil poutavou detektivku zasazenou do imponujícího prostředí krutě realistického středověku, v níž většinu filosofování nad smyslem útěku do či od smíchu nebo významem existující i hledané Poetiky jednoduše nálezt nemůžeme. (27.04.2005)

Pokusím se o nemožné a film hodnotit bez ohledu na literární předlohu. Přiznám se, že Annaud není můj oblíbený režisér, i když jeho filmy jsou pro oko často působivé. Proto jsem rád, že těžiště jeho příběhu tvoří v podstatě detektivka než nějaké hloubání nad středověkem, protože církev nebyla banda uchylů a lidé ve středověku nežili jak zvířata. F. Murray Abraham je krok mimo, oslabuje konec a očekávané vyvrcholení. Nebýt oné výtvarné stránky a Seana Conneryho, možná bych byl o jednu hvězdičku skoupější. (05.06.2005)

Při sledování Annaudova Jména růže se musím ptát, jaká nevyléčitelná duševní porucha neustále žene režiséry do zfilmovávání "nezfilmovatelných" předloh. Je to ambice si dokázat, že dokáží nemožné? Ale jistěže nakonec něco zplichtí, ovšem jen stěží ve 20% to za něco stojí. Annaud je jistě v určitém směru geniální režisér. Dokáže budovat atmosféru - to jsem ocenila například u jeho "odvážného" snímku Boj o oheň. - Bohužel pokud jde o Jméno růže platí o mě, nejen že jsem četla předlohu, ale navíc jsem studovala historii. Nemohu snést to mrzačení mnohoznačnosti, to pobuřujícně moderní myšlení hlavních hrdinů, tu násilně dosazenou love story a naposledy toho nápadně opáleného Seana Connerryho (ač ho mám ráda) mezi jinak bledými mnichy. Upomíná na podobně opáleného Brada Pitta v Sedmi letech v Tibetu od stejného režiséra. Brad vypadal po všech strázních neuvěřitelně blahobytně. O Annaudovi mě napadá velice primitivní soud: Tvoří sice krásné obrazy, ale blbé příběhy. To tolik nevadí u filmů, kde se toho moc nenamluví, jako jsou Medvědi nebo Boj o oheň. Běda však, jak se snaží něco důležitého sdělit skrze slovo. Proč si proboha Annaud nenajde originální a inteligentní scénář? A hlavně: Už žádnou adaptaci, prosím! (24.03.2004)