Rozhovor

Rozhovor má stejně jako Zvětšenina pomalejší tempo. Ovšem nechybí zde napětí a Hackman s knírem je skvělý. Film má geniální konec a geniální začátek, to mezi tím je místy lehce hypnotické - ale jako celek mi to přišlo dobré. Ale chyběla mi scéna, kde by Hackman utíkal s polorozmlácenou kytarou.:)) 90% (07.03.2007)

Coppola se rozhodl spáchat atentát na všechny diváky, kteří disponují alespoň náznakem vkusu. Dlouho jsem nebyl svědkem něčeho tak nudného. Nefalšovaný dvouhodinový pokus o naprosté znudění diváků. Opravdu něco odporného. Gene Hackman dostal honorář naprosto zadarmo, neboť byla jeho role napsaná tak, že se od něj herectví ani nevyžadovalo. Vše, co k tomuto všemi oslavovanému výkonu postačovalo bylo tvářit se nezúčastněně a působit jako osamělá bytost bez života. Nechci se chlubit, ale tohle bych dokázal zahrát taky. Děj mi přišel neskutečně fádní. Divák 120 minut neustále dokola poslouchá jeden z nejdebilnějších dialogů, jaký se kdy ve světě filmu objevil. Pokud jste byli většinu stopáže v naivním očekávání, že se snad něco zajímavého začne dít, tak vyzkoušejte jiný film. Zde máte co do činění pouze s prach bídnou studií osamělosti. (04.07.2018)

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce. (11.01.2015)

Fascinující a nadčasové psychologické drama. Harry Caul, kterého bravůrně ztvárnil Gene Hackman v jedné ze svých nejlepších rolí, je muž, který se živý odposloucháváním a ve svém oboru je naprostá špička, při jedné ze svých akcí zachytí rozhovor, na kterém zdánlivě není nic zvláštního...... Skvělá filmařina Francise Forda Coppoly nás provede psychologickým rozpadem muže, který naprosto podlehne své profesi a při jeho práci ho stále dohání jeho minulost. Cazale, Ford či Duvall, kteří se ocitli ve vedlejších rolích zdatně doplňují uchvatnou one-man show Hackmana. Francis Ford Coppola natočil v 70. letech pouze čtyři filmy, ale všechny se zařadily na samý vrchol svých žánrů a všechny byly minimálně nominovány na Oscara za nejlepší film. I když je z nich Rozhovor nejméně z nám a nikdy nebude oslavován jako Kmotr, tak je to jeden z nejlepších psychologických thrillerů jaké jsem měl tu čest shlédnout. Škoda, že Coppola až na pár vyjímek nikdy nenavázal na úspěchy ze 70. let............... (20.02.2008)