Hlavička

Jeden z přínosů k mapování francouzské společnosti, kde vyniká předčasně zesnulý Patrik Dewaere. Oprávněně má pocit křivdy, náhoda mu pomohla, že byl vytažen na výsluní maloměsta, a tak si může vyrovnávat účty s těmi, co mu ubližovali, co jím pohrdali. Přední v městečku jsou z jeho počínání vyděšení, vyvolává v nich značný strach a paniku, a těžko se vyrovnávají s novou situací a obnovují svoje EGA. Každý ví, podobně jako i Hlavička, že možnost vyrovnat si účty, je jen dočasná. Pak se vše vrací do normálu, většina lidských povah se nemění. Výsledně, pro Hlavičku, vše dopadá snad dobře, idylicky, neb si k sobě našli ve finále cestu dva lidi, ON a ONA, a film se s námi loučí v okamžiku, kdy jsou spolu šťastní. Zajímavosti: Francois Perrin není tak trochu sukničkář, Tohle nehezké slovo vymysleli určitě nějaké závistivé drbny, a Francois by se křivdilo, on jen navazuje občas hezký vztah k ženám, což je přece pro nezadaného muže s přirozenými potřebami po druhém pohlaví samozřejmostí. (01.06.2010)

Spoiler! Vtipná francouzská komedie o tom, jak věčný smolař ke štěstí přijde a dá za vyučenou všem falešným pochlebovačům a patolízalům. Mistr Annaud s komediálním mágem Veberem přesně vystihli nadčasovou neupřímnost většiny, která by jednoho dne křivě obviněného klidně ukamenovala, zatímco na druhý den, když se onen obviněný vyhřívá na výsluní, by mu dali svoji dceru za ženu. Asi první film, kde jsem viděl Patricka Dewaera a jsem nadmíru spokojen. A když si přečtete o jeho životním osudu, nemůžete se divit, že Raphael Haroche složil takový šanson na jeho počest, jaký složil. (30.08.2016)

Neni to zrovna komedie, u který bych se válel smíchy, ale za vidění to stojí. První polovina teda byla výrazně lepší. Ve druhý polovině film začne hrát i na trochu vážnější strunu a pokouší se o nějakou kritiku společnosti, ale už to neni ono a moc jsem se už nezasmál. Zároveň, když už teda film chce vypadat vážně, tak nedává moc smysl, aby někomu začali najednou rozdávat auta, byty a pomalu se před nim všichni plazili po zemi, když sice dal 2 góly, ale ty neměly vůbec žádnej význam, protože se stejně hrála ještě odveta 60% (26.10.2014)

Další Veberův skvost a podle mého skromného názoru určitě ne tak hořká, ne-li depresivní podívaná, jak by se z komentářů mohlo na první pohled zdát. François Perrin má totiž v tomhle případě (dosti netradičně) všechno pod kontrolou - možná zčásti zdánlivě, ale má. Tím malým kouskem světa se protlouká s velkým nadhledem a suverenitou, o což ho nakonec kupodivu nepřipravuje zhola nic. Ano, záblesky neurvalosti a zádumčivosti se sem tam objeví a člověku z nich dovede jemně mrazit, nicméně to vše se odehrává jen v rámci hořčího podtónu a mistrné náladovosti snímku jako celku, která má být (věřím) paralelou k zobrazované náladovosti fanoušků i funkcionářů. Teprve odtud potom pochází ústřední melodie Coup de tête, již tvoří zejména unikátní semeniště trefnosti, co se shazování fotbalové byrokracie týče, respektive ten nejvybranější francouzský humor. (A pěkné ženy.) --- "Prima, tak bude dělat plavčíka" - "A umí plavat?" - "Nekomplikuj to zas" (28.01.2014)

"S chutí do toho a půl znásilnění je hotovo." Na znásilňování nemám koule, ale kdyby mě z něj obvinila krásná Stéphanie, tak bych se k němu hrdě přiznal a odseděl bych si to jako chlapák. Jenže útočník provinčního fotbalového celku Trincamps Francois Perrin o takovou poctu nestál, čemuž taky rozumím a dost mě bavilo, když se pokusil spáchat čin, za který byl odsouzen. Ještě víc mě bavilo jeho poletování na hřišti a úplně nejlepší bylo, když dal svým ctihodným udavačům najevo, že pro ně není v jeho zadku místo. Takhle má pomsta vypadat a mně k úplné spokojenosti chybělo jen to, že pohyb hráčů na zeleném pažitu ani trochu nepřipomíná závěrečná kola Francouzského poháru. (07.12.2016)