Dlouhá bílá nit

Je to neveselé, ubolené, pochmúrne, tragické, ale zároveň geniálne zrežírované a zahrané. Prehliadka silných a výrazných žien, nezaujímavých a nerozhodných chlapov. Atypické na dobu vzniku. Janka Roháča si dávam do hladáčiku, viac si ho preskúmam. PS: presne ako píše LiVentura: drsná patologickosť vzťahov. I mne bolo pri sledovaní hodne úzko. (17.09.2023)

"Nešťastná láska bolí jako smrt." To mě při sledování tohoto filmu zas hodně bolelo u srdce. Hlavně při pohledu na nešťastnou a často plačící vdovu Mařenku (famózní Slávka Budínová), které to věcné čekání, zda se její milenec František (hrozný slaboch v podání minimalistického Rudolfa Hrušínského) konečně rozhoupe a odejde od své hysterické ženy (velmi drsně ztrárněná figurka od Antonie Hegerlíkové), musí neskonale ponižovat. Na začátku má film v sobě docela i humor (viz třeba Mařenčina hláška vůči své dceři:"Furt tě vychováván ale pořád nejseš vychovaná…"), ale vše nakonec směřuje k tragickému vyústění. To předznamenají dva tóny (tercie - E/C), které nejprve hraje František neuměle na klavír a poté je Fišer nechává neustále opakovat v drsném fortisimu klavíru s ševelícím doprovodem. Celkově je sice Fišerovi hudby ve filmu spíše pomálu, ale výrazné je několikrát se opakující trubkové sólo. Výrazná je i role Mařenčiny dcery v podání půvabné Jany Šulcové, které na pozadí matčiny tragédie prožívá svou první (nemastnou neslanou) milostnou zkušenost. Tahle dějová linka má sice takové nejasné vyústění, nedává však člověku moc nadějí, že by aspoň dcera mohla mít (na rozdíl od matky) v lásce štěstí. Smutečný průvod tak uzavírá tento veskrze smutný příběh z Bohdalova, z vesnice o "třicet pět chalupách, třicet pět stodolách, třicet pět prasečích chlívkách..." " (08.11.2021)

Destruktivní typologie českého venkova v jeho postdubčekovském milieu. Dusivá atmosféra, jíž nakonec musí chtě nechtě podlehnout i onen podivuhodný milostný trojúhelník, prorůstá myšlenkami člověka a pomalu jej rdousí až do posledního živoucího nádechu. Plastický obraz tehdejší doby, která se zalykala v zoufalství, beznaději a vzájemné nenávisti. Jílkův příběh je mmj. vynikající galerií křehkých lidských charakterů ve skvělé interpretaci předních českých herců – na prvním místě se sluší připomenout Rudolfa Hrušínského, Slávku Budínovou a mladinkou Janu Šulcovou. Jak jednoduché je stvořit peklo na zemi. (01.08.2014)

Taková vesnická balada s pochmurnou atmosférou a výbornými hereckými výkony. Jen ten vypravěč, který četl každý záchvěv vnitřních myšlenek a viděl všem postavám až na dno duše, mi jaksi neseděl. Bylo to dost dlouhé a beznadějné podívání! Co zbylo z víry, kdysi zde naplno žité jako v mnoha jiných českých a moravských vesnicích? Snad jen ty svaté obrázky nad manželskou postelí! Ta duchovní zbídačelost vesnice jistě odpovídala realitě po více než dvacetiletém budování socialismu. Film sice ukazuje bezútěšnost a vyprázdněnost vesnického života 70. let minulého století, ale o příčinách cudně mlčí. Ba právě naopak: Snaží se nám namluvit, že každý, kdo má co do činění s vírou, je více či méně pošuk a směšná karikatura. Pro tohle "ujetí" nemohu hodnotit více než 3 *. (12.02.2017)

Vesnické drama. Příběh jakoby od Sigrid Undsetové, protože hrdinkami jsou ženy, jejímž charakterům nesahají ty mužské ani po kotníky. Za povšimnutí stojí reálie socialistické vesnice (kozín, předseda a účetní stále namol), kde se stále ještě drží některé náboženské zvyklosti, i když povětšinou jen zásluhou několika svíčkových babek (večerní klekání, obřady kolem pohřbu). (02.04.2012)