Ticket to the Memorial
Réžia:
František FilipScenár:
Jiří HubačKamera:
Rudolf Stahl ml.Hudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Karel Höger, Blanka Waleská, Stella Zázvorková, Vladimír Menšík, Josef Větrovec, Zdena Burdová, Karolina Slunéčková, František Hanus, Lubomír Kostelka (viac)Obsahy(1)
Inženýru Kalinovi (K. Höger) je už sedmdesát let, on ale stáří neuznává. Na začátku příběhu se vrací do rodného městečka, aby se tu setkal se svou první láskou Bětuškou Jarošovou (B. Waleská). Kdysi jí dal slib, že se pro ni vrátí, pak se ale jejich osudy rozešly. V městečku je už ale všechno dávno jiné a oni dva se také změnili. Po dobrodružném hledání se nakonec s Bětuškou setká, ale už jako se starou paní. Zopakují si svou někdejší mileneckou procházku, svezou se kočárem, posedí ve „své vinárně“ v lese… (Česká televize)
(viac)Recenzie (63)
Nemám ráda romantické filmy, protože téměř vždy se jedná o patetickou slátaninu s příchutí cukrkandlu. Nemám ráda poetické filmy, neboť poezie není zrovna šálkem mého čaje. Když je nějaký film romanticko poetický, děsím se ho, neboť musí být nezáživný, blbý, nudný, trapný a kompilaci doplňují přeubohé výkony herců. Děkuji panu Hubačovi, Filipovi, Högerovi a dámám Zázvorkové a Waleské, že toto pravidlo potvrdili. Vždyť každé pravidlo prý potvrdí právě ona výjimka. Tenhle televizní film je prostě skvostný, postavený na výborném scénáři, vedený citlivou režisérskou rukou a vyšperkovaný hereckými výkony, na něž koukám jako mládě skotu na novou otvorovou výplň. ()
Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. ()
"Víte, když je člověk starý, tak každá radost, která přijde pozděj než hned, je pozdě..." Krásné a citlivé romantické drama o stárnutí. Karel Hoger v hlavní roli exceluje a je to jistě jedna z jeho nejlepších. Poetické zpracování a Karlovy monology jsou vskutku nadstandardní. "Když budeme dva, dokážeme zpomalit čas!" ()
Tato smutná hra na návrat je vlastně především variací na Romea a Julii na konci listopadu – ovšem v nových kulisách, tedy v jinak vychýleném prostředí a s jinak založenými závazky, které její původní smysl obměňují a rozšiřují. Höger je zde opět přesvědčivý; žel Waleská působí stále jen jako kamarádka osudové ženy než jako ta, za níž mělo smysl se vracet, neřku-li: na niž se dalo po všechny noci vzpomínat. Zázvorkové se trestuhodně dostalo jen málo prostoru na to, aby vyjádřila vážnost a tíhu osobního údělu: zatímco oba dávní milenci si uchovali alespoň iluzi svého věčného mládí, ona - bez vlastního přičinění - žádné mládí neměla, a tento nedostatek se jí nadto nyní vytýká jako charakterová vada. ()
Karel Höger ve svých 66 je stále štramák. Hraje sedmdesátníka, ale nenaučil se, co já už v tomto věku dovedu: dovedu poznat, jak staré ženy vypadaly ve svém mládí (Blance Waleské je o rok méně). V rodišti Fráni Šrámka je v této oblasti možné leccos. Třeba jejich láska vypadala takto: Hezký hoch, který se nám líbí, který jde s námi a nebude náš, stává se naší bolestí a proměňuje naši bolest e vztek, vztekáme se a děláme špatné tahy, které urychlují naší porážku; dobýváme lásky neobratnou lopatou, která ji zahrabává (Šrámek: Tělo). Uvěřitelné, nadějné a milostné naráží na nemožné. ()
Galéria (61)
Zaujímavosti (7)
- Exteriéry filmu, vrátane hotela Otava, bašty, nádražia a námestíčka, sa natáčali v juhočeskom meste Písek. (J.J.1972)
- Stella Zázvorková hraje sestru Karla Högera. Ve filmu říká, že jej hlídala od pěti let a že ho vodila do školy. V reálu byla Zázvorková o 13 let mladší než Höger. (Pedro72)
- Inscenace byla mezi diváky tak populární, že se hudební vydavatelství Supraphon rozhodlo vydat její záznam na gramofonové desce v roce 1978, bohužel ve zkrácené podobě z důvodu omezené možnosti delšího záznamu. (sator)
Reklama