Utajený

Po čtyřech zhlédnutých filmech musím konstatovat, že Haneke je opravdu vyjímečný režisér. Jeho styl mě opravdu neskutečně baví. Jede si po do posledního detailu vytyčené cestě a neustoupí ani o krok. Utajený se svou záhadností jeví jako nenápadná příprava na Bílou stuhu. Ono, ne nadarmo se říká, že tajemno je nejpřitažlivější věc vůbec. Kdo by si pomyslel, že statický záběr zevnitř auta na mokré čelní sklo může vyvolat tolik mrazu v zádech... (08.02.2011)

Začalo to dobře, motivů jsem nalezl hned několik a těšil jsem se na pointu. Bohužel kolem poloviny začal děj přešlapovat na místě a z dalších nekonečných záběrů jsem dál získával dojem, že Haneke snad jako neví, jak z té šlamastyky ven. A závěr v podstatě nebyl, minutový záběr na studenty vycházející ze školy a titulky? Chápu smysl otevřeného konce, ale tady jsem měl spíše dojem, že bude následovat druhý díl. Pro mě zůstalo mnoho nezodpovězeno. Je to obrovská škoda, mohl z toho být daleko lepší výsledek, neboť Daniel Auteuil podal perfektní výkon. (29.12.2011)

Absolútne iný triler, aké sú k vzhliadnutiu v našich kinách. Napriek tomu svojim spôsobom strhujúci a vonkoncom nenudí. Haneke sa proste s divákom ako vždy pohráva a provokuje ho, ako sa mu zachce. Otvorený a kontroverzný koniec nie je asi najväčšia výhra, záleží asi na nálade a vkuse jednotlivého diváka. Skôr by som vytkol trochu násilne implantovaný rasistický motív. Keď je niekto sviňa, prejaví sa jeho správanie na okolí bez ohladu na rasu. Xenofóbia je ale v kinematografii v móde. (07.07.2007)

Podobně jako v pozdější mistrovské Bílé stuze zkoumá Haneke především lidskou podstatu, postupným zvyšováním psychického nátlaku se dociluje odhazování společenských masek, což očišťuje nánosy kultury až na samu dřeň zvířecího v nás. Vítězí pudy a elementární emoce, agrese maskuje strach a podvědomí přebírá vládu nad člověkem a žene ho do krajnosti. Podstata zbavená nánosu ,,superega", toho kulturního v nás, to je modelově především dítě. Haneke pak logicky musí pracovat především s dětskými hrdiny, v Bílé stuze tak přebírají rozhodující podíl a jsou hybateli děje a meritem věci, v Utajeném je důležitá ona dětská fáze běhu života člověka, která determinuje později prožívané. Jistě zajímavý je filosofický rozměr hry s divákem, z principu samého samozřejmě zcela pochopitelný, ale dle mého diváckého cítění trochu nadbytečný prvek, ten statický záběr na dům mi už byl až protivný. Hanekemu coby režisérovi i scénáristovi rozhodně nelze upřít originalitu, na ten podprahový pocit neklidu by si mohl téměř nechat udělat copyright, stále dokola narušuje klasickou strukturu vyprávění a záměrně znejisťuje i diváka. Hlavně ale mluví o skutečně zásadních věcech. ,,Vina se zapomíná snadněji než ponížení." (26.03.2012)

Hanekeho francouzský výtvor sice začíná téměř totožně jako Lost Highway Davida Lynche, avšak on na rozdíl od proslulého mystika a surrealisty zvolil odosobnělý, chladný a čistě objektivní přístup k vyprávění. Jestliže Lynch různě využívá filmového média a ohýbá žánrové postupy za účelem dosažení různorodého emocionálního pnutí diváka, pak Haneke je ledově klidným a ničím nevzrušeným tvůrcem, který diváka nevede za ručičku skrze „emoce určující“ nediegetickou hudbu (ta zde chybí úplně) a různé stylotvorné prvky. Lynch dokáže pomocí zvolené hudby, uměleckého nasvícení, práce s mizanscénou a surrealistické teatrálnosti vytvořit děsuplnou atmosféru, Haneke místo toho diváka děsí právě onou strohostí, dokumentární syrovostí a celkovou neurčitostí dění na plátně – divák jednoduše není jasně vyrozuměn o tom, jak nakládat s různými informacemi. Haneke se tak právě díky Utajenému (jeho otevřený konec vyvolávající různé interpretace nevyjímaje) stal velmi efektivním mystifikátorem, činí tak ale výrazně úsporněji a méně „divácky“ než zmíněný Lynch. Jak je u tohoto evropského tvůrce a bojovníka proti hollywoodské mašinérii zvykem, stylu dominují dlouhé a statické záběry, od výrazné stylizace oproštěný vizuál a množství narativně vyprázdněných momentů podporující divákovo napětí. Tempo je velmi pomalé a ačkoliv má Utajený nejblíže k thrilleru, rozhodně není schopen (a ani nemá za cíl) uspokojit běžného diváka k tomuto žánru inklinujícího. Haneke odmítá žánrové mantinely a rozhodně netočí filmy za účelem naplnit nějaké žánrové předpoklady. ____ Napsal jsem to v souvislosti již v souvislosti s famózní Bílou stuhou a platí to i u tohoto filmu – Haneke je vypravěč-sadista, který divákovi podívanou nijak neusnadňuje, nesympatizuje s žádnou z postav, on jen chladně pozoruje, ať se děje cokoliv a v momentě, kdy má přijít určitá katarze, ji on naschvál vynechá. Divák může zuřit, může se cítit dotčen, ale to je všechno, co s tím může udělat – Haneke ho má tam, kde chtěl. Utajený je přes svou narativní a formální úspornost velmi působivou podívanou a pokud bych ho musel žánrově zaškatulkovat, tak jako artový (čti atypický) thriller bez rozřešení taktéž funguje na výbornou. (23.09.2010)