Moře, které myslí
De zee die denkt
The Sea That Thinks
Obsahy(1)
„Kdysi dávno si moře žilo ve své šťastné a přirozené mokrosti a vlnách až do chvíle, než si začalo myslet, že je strom. Co udělat pro to, aby bylo znovu šťastné jako prve?“
Filmový teoretik Gert de Graaff se ve své prvním hraném filmu pouští do tázání po možnosti poznání, po realitě. „Hledač je hledaným“, a proto se kamera obrací od pozorovaného k pozorovateli, proto nás také neustále konfrontuje s optickými klamy. Dostáváme se do hermeneutického kruhu. Vnímáme okolní svět? Nebo jen sami sebe? Tomu odpovídá i jednoduchý příběh, který vypráví o svém stvoření, o tom jak se tvoří jeho vyprávění. (terps)
(viac)Recenzie (11)
Pre mňa je to jeden z mála filmov, ktorý mi prečistí myseľ. Nenazval by som to práve katarziou, pretož predsa len u mňa súvisí s umeleckými filmami a tento je predsa len viac filozofický. Je to film, ktorý vám dávkuje myšlienky o tom, čo je reálne, čo sme my a čo nie sme, či môžeme veriť svojim spomienkam, ktoré nás tvoria, či môžeme veriť tomu čo vidíme, keď to čo vidíme si vlastne vytvára len mozog na základe našich myšlienok. Mysliace more sa sleduje veľmi dobre i keď to v žiadnom prípade nemožno nazvať odychovým posedením. Treba byť naozaj sústredený, a to hlavne preto, pretože film je v holandštine a tak treba sledovať titulky a pri tom si nenechať ujsť úžasnú prácu kamery, ktorá ma za následok, že zaujímavý obsah je podporovaný (alebo aj naopak) vynikajúcim vizuálom plným optických trikov, či zaujímavých statických záberov. Narozdiel od užívateľky bellandy od ktorej komentár ako jediný som tu našiel, si myslím, že film má dejovú zložku i keď veľmi jednoduchú ale dostačujúcu na to aby film bol pozerateľný, nakoľko úplna statika by z neho robila nepozerateľnú vec. Hranie sa s divákom ako v tomto dokumnete som nezažil. Pozeral som dokument alebo dokument pozeral na mňa? Kto tam hral? Ktorá časť bola samotný príbeh a ktorá príbeh o tom ako sa príbeh o Bartovi natáčal? Neviem, a ani nečakám, že pochytím všetko a naraz čo som práve v tomto filme videl. Je to snímok, ktorý sa dá pozerať zas a znova, pretože každá sekunda v ňom znamená (resp. môže znamenať). Režisér využil každý moment svojho filmu a je vidieť, že ho pripravoval hodnú chvíľu (13 rokov). Vzhľadom na obsah filmu je otázne, či bol sám s výsledkom spokojný, no je isté, že ja k nemu nemám jedinú výhradu a budem sa k nemu vracať a tešiť sa naň zas a znova. ()
Princip neurčitosti. Myslíme stále v jedné řece, jejíž jedním břehem je být sám sebou, a druhým je sám sebe mít. Ačkoliv jsme si nutkavě jisti, že oba břehy jsou naší součástí, vždy můžeme žít jen na jednom. Jak žít v přítomnosti, když se v momentě, kdy na ni pomyslíme, stává minulostí ? Jak se zbavit paměti ? Oslabit se ... ztratit sebe. Pravda, říká Nietzsche přichází na holubičích nohách. Nečíst knihy. Nechtít je číst. Nedívat se na takové filmy a nevědět, jestli chtít. ()
Myslící moře, opět špatný překlad. Správně: „Moře, které myslí“. Proč se filmy do češtiny překládají jinak, než do ostatních jazyků? Kdo zde má na to patent? Moře si začalo myslet, že je stromem – a tím začal jeho zmatek a pád. Skutečně pak vylezlo na souš a pokrylo ji vegetací. Nyní si možná myslí, že je člověkem… Co je iluze, co realita, a kde jsou jejich styčné body? A kdo jsem já? Na tyto otázky je třeba vždy se ptát, aby se člověk v současném světe (příliš) neztratil. Gert de Graaff, potažmo Bart Klever, to činí zčásti naivní a zčásti eklektickou formou. Přesto (a možná právě proto) je tento film výzvou pro individuální přístup k řešení naší existence na této zemi. Vyústění filmu je podobné jako u Passoliniho Teorémy - a možná ne náhodou. ()
O moři, které myslí, že je filmem /// jedná se o film právě tak sebereferenční jako o dva roky novější Adaptace. budí iluzi, že vzniká před divákovýma očima. v této souvislosti je důležité zmínit také myšlenkovou konstrukci, která tvoří jádro filmu, vznikajícího uvnitř téhož filmu. scénárista Bart Klever se usilovně zabývá promýšlením proudu navazujících tezí, kterého přivádějí k radikálnímu přesvědčení: k popření existence vlastního či jakéhokoliv subjektivního “já”. bylo by krátkozraké v okamžiku tohoto zjištění přerušit bedlivé sledování filmu s poukazem, že Bartova logická stavba je příliš křehká a argumentační stavba představená během první čtvrthodiny filmu snadno napadnutelná. on si toho ovšem není vědom, svou tezi zastává skálopevně a stává se mu svého druhu obsesí. v tomto jsem spatřoval myšlenkové jádro, nebo říkejme třeba také téma “filmu o filmu”, v neukojitelné potřebě člověka rozřešit záhadu a dospět k pravdivému poznání, v jeho potřebě k pravdě lnout, jakkoliv zničující pro něj povědomí o ní může být. Myslící moře je film o člověku, který objevil logický paradox a nedokáže z něj vystoupit, ba naopak zaplétá se stále hlouběji, zdánlivě beznadějně lapen v osidlech. stejně paradoxní náhled mohu uplatnit na jeho motivace k tvorbě. Bart pracuje na filmu, aby vyjádřil svá přesvědčení, která nemá smysl vyjadřovat, jsou-li pravdivá. odkud čerpá potřebu pracovat, když popírá sama sebe? odkud bere potřebu pečovat o svého malého synka, když popírá sama sebe i každé individuální bytí? /// ovšem Myslící moře zosobňuje zážitek spíše cinefilní, nežli intelektuální. ještě opojnější, než jej takto promýšlet, je sledovat jej zrakem s "pouhou" otevřenou myslí různorodým možnostem. snímek totiž představuje ukázkový příklad organické jednoty formy a obsahu, která se stává manifestem iluzivnosti tím, že sama není ničím víc než iluzí. zřejmě také z toho důvodu se Bart Klever rozhodl své závěry představit formou filmu, ačkoliv je nadšeným čtenářem filosofické a všelijaké esoterické literatury, jelikož film je ze své podstaty mimo jiné také iluzí – iluzí časoprostoru, iluzí života a skutečnosti. vlastní slova hlavního hrdiny jsou jen jedním z mnoha formálních prvků Myslícího moře, které se podílejí na zprostředkování sdělení. doplňují se s celou řadou čistě vizuálních a filmových prostředků, aby !společně! tlumočily jedno a totéž. po Bartově pracovně je roztroušena celá řada optických klamů, kterým se kamera věnuje po relativně dlouhou dobu. dosti dlouho na to, aby divák stačil své prvotní zmatení zkorigovat a uvědomit si, že nehledí na paradox, nýbrž pouze na klam, iluzi. i kdyby k tomu zjištění snad někdo z diváků nedospěl, po téměř neznatelné změně se pravá povaha věcí projeví. stačí, aby Bart ustoupil ze světla a figurky vrhly stín na nyní očividně rovnou plochu zdánlivě stupňovité šachovnice, nebo aby nedopatřením vrazil do jiného z exponátů, rozhýbal ho a poukázal na jeho opravdovou strukturu. ani okamžiky, kdy kocour přeběhne přes židli a prokáže tím, že je pouze namalovaná na podlaze, nikdo nepřehlédne. také strany, které odděluje televizní obrazovka, mají sklony měnit svá místa, a postavy sledované v televizi svými dálkovými ovladači kontrolují diváka. mimo jiné vysílá ona – doslova i metaforicky – převrácená televize anketu s náhodnými kolemjdoucími a nezapomene uvést i několik “zákulisních” záběrů, jež demonstrují, že rozhovory jsou předem zinscenované. mohu se ptát: copak to ubírá tázání na naléhavosti a odpovědím na závažnosti? od prvních záběrů filmu je navíc jasné, že celá scénáristova pracovna je jednou velkou optickou iluzí. a přesně s tímto zřetelem je nejsprávnější na film nahlížet. mimo popisované zcizující excesy prostupuje filmem na tisíc dalších, daleko subtilnějších způsobů vyjádření. relativně svižný švenk po Bartově knihovně nedává moc času povšimnout si, že písmena na hřbetech knih jsou různě zpřevracena. většina diváků stačí nejspíše přečíst jen autora první z knih: Heideggera, s jehož filosofickou prací pozoruhodně souzní následná úvaha o “věcnosti věci” a detaily překrásných váz poslouží jako demonstrace a nabídka divákovi k hlubší spoluúčasti, na které stojí mimo jiné celý tento nevšední snímek. ještě méně diváků si díky hodinám vedle knihovny povšimne, že celý obraz je zrcadlově převrácen. platí to jen o tomto jediném záběru? v jistém smyslu jistě ne a “převrácením” skutečnosti může být kterýkoli záběr filmu, včetně nepříjemně překvapivého konce (nejde snad tím pádem o překvapení příjemné?). () (menej) (viac)
Galéria (16)
Fotka © A-Film
Není to umělecké dílo, ale publikovaný výraz bezmoci, pseudofilm, záznam průměrné mysli lapené ve filosofické pubertě, repetitivně zadrhnuté na základním rozdílu mezi myšlením o bytí a reflektujícím bytím, čili tvořením. Autor sám se nedostal od myšlení o umění k tvorbě, proto zde nemáme umělecké dílo, jež by stálo samo o sobě, a dalo se tvořivě interpretovat, ale upachtěnou neobjevnou esej, u níž lze pouze stopovat individuální projevy nedomykavosti, zacyklenosti, nedostatek kritického porozumění základním premisám existenciálních filosofií, a která se místo logických posunů pouze snaží diváka ohromit řadou dokola předváděných optických iluzí (které si ostatně všechny mechanicky vypůjčil od pravých tvůrců stejně jako učené citáty). Pokud by někdo natočil na takové téma film, záleželo by na perspektivě a přesahu, zda by byl krásný. Jelikož zde výsledek předvádí, že autor sám řešený problém nepřekročil, je to tristní mrhání materiálem a časem a projev zaslepené arogance vydávat nezvládnuté cvičení ze základů filosofie za svrchované umělecké dílo. *************************************************************************************************************************************************** Po drobných diskusích v poště doplňuji komentář poupřesněnou citací ze svojí rekace: "Moje rozmrzelost ale neplyne z toho, že se u nějakého filmu rozejdu s druhými ve vnímání a hodnocení, to se stává často. Tady mě to alarmuje prostě proto, že ten chlapík udělal ten nejobyčejnější looping mezi okecáváním tvorby a tvořením, jaký jde, a dost lidí, u nichž jsem tu sázela na inteligenci, mu to sežralo doslova i s navijákem, když to samozvaně prohlásil za film. *** Je to filmový teoretik (obecně nic proti) a v životě žádný film neudělal. Na plátně pořád dokola jenom ukazuje, jak se postava ptá na to, na co se ptají všichni filosofičtí novici v zácviku, zoufalí vyprázdnění akademici, intetelektuálové a teoretici věd i umění, a také všichni zen-buddhističtí adepti :), kteří mají tušení, že jim "to" zásadní ze života utíká, že nemohou zároveň reflektovat své bytí (psaním, filmováním, tvorbou vůbec, a tedy i myšlením) a přitom i tzv. autenticky být, a hledají triky, jak se zbavit falešných představ o sobě, a konečně být sám sebou - a pak už jen dokumentuje, jak do toho zoufale zabředá, kam se podívá - nejen postava, ale i autor - celý ten elaborát, co vzniká, je dokladem, jak do toho zabředl sám, a nevymanil se, a ty svoje neúspěšné vymaňovací křeče jenom natočil, sestříhal a zveřejnil. Všechno, co ukazuje, si půjčil - Eschera, Neckermana, Möbia, Husserla, Heideggera, zen-budd. - všechny ty nic-není-jak-se-zdá-koncepty. Po deseti prvních minutách, kdy to vypadá jen jako rozjezd, z toho začne být nuda, protože se to už jenom opakuje. *** Díla tvoří až mistr - tohle je práce zacykleného žáka, který dostal své první pero a písanku: s vyplazeným jazykem píše o tom, že píše (pouhý akt), ale že by chtěl Psát (řekněme román), a píše, že neví, jak poznat, kdy se ze psaní stává Psaní, cituje pár pouček z knížek o tom, jak to poznat, a pak jejich rozepisováním pouze dál bezmocně dokládá, že se z nich o ničem nepoučil. Takže čtenář je právem otrávený - tohle by přece nikdo nechtěl číst na sedmi stech stranách místo Doktora Fausta nebo Sto roků samoty. Nicméně on právě to, co takhle napsal, aby se pokusil (marně) utřídit si myšlenky, pak nekriticky vydává za Román, a sebe za spisovatele, přestože to není nic víc, než výše uvedené, dostatečně natahované, aby to počtem znaků vydalo na knížku. *** Co mi tu speciálně vadí, je, že to je ten nejlevnější sebeklam, podvod, jakého se může autor dopustit, a že inteligentní lidi, s nimiž je člověk nakloněn vstupovat do smysluplné diskuse, by se měli jednoznačně otráveně odvrátit. Proto mě u tohoto snímku osobně bolí vysoká hodnocení některých, jimž jsem byla ochotná naslouchat. () (menej) (viac)