Jako kníže Rohan

Československé televizní drama podle novely K. V. Raise o venkovanovi, který zdědil značný majetek a ještě rychleji o něho přišel. Antonín Špáta, pomocný nádeník v podání V. Menšíka, dostane 15 000 zlatých v podobě dědictví, velmi rychle se mu začne měnit osobnost a především myšlení, neboť se najednou cítí jako pán. Všem musí dokazovat, že se počítá do lepší společnosti a začne zcela neuváženě rozhazovat své lehce nabyté bohatství. K nákupu okázalých nemovitostí, luxusního nábytku a nepotřebných tretek ho podporuje jeho povedená, stejně neprávem zpanštělá matka L. Roubíková. Jediná manželka J. Gýrová si nepotrpí na okázalosti, nepropadne panskému pozlátku a zůstává stále skromná, což je manželovi a tchýni trnem v oku. Mají dojem, že se k jejich novému postavení nehodí, dělá jim ostudu svým obyčejným ošacením a svou pokorou a zlými slovy se ji snaží vyhnat. Je velmi zarážející, že pan Špáta mohl být natolik tupý, že neustále všem chvástavě opakoval, že má patnáct tisíc, dva domy, služebnictvo a byt vybavený jako u knížete, ačkoli každému hňupovi musí být jasné, že peníze se nedají utrácet do nekonečna. Přestože se někteří chytráci pokusili Špátova rozhazování využít pro sebe, všem soudným lidem byl hloupý zbohatlík pouze k smíchu. V druhé půli velmi působivého dramatu Z. Kubečka dochází k očekávaným tragickým důsledkům Špátova neuváženého jednání, smrt manželky mimo domov a vyhnání z jejího pohřbu, totální vyčerpání obdržené sumy a děsivé nahlédnutí do smutné reality, kde vyplavaly na povrch obrovské dluhy a exekuce na veškerý majetek. V dalších rolích můžeme sledovat chudé dělníky V. Galatíkovou, L. Peška, L. Havelkovou a V. Kotvu, jež se postarali o umírající Špátovu ženu v jejích posledních okamžicích, či vykutáleného J. Bláhu s jeho až podezřele přítulnou dcerou S. Stašovou. Závěr snímku je naprosto omračující, daleko horší než jsem předpokládal, už dlouho mě při pohledu na televizní obrazovku tak nemrazilo v zádech. Název filmu vyjadřuje přirovnání, které dočasně bohatý hlupec Špáta sám rád opakoval. Nepříliš známá inscenace s V. Menšíkem, v dramatických rolích naprosto geniálním, a neméně dobrou L. Roubíkovou u mě zanechala velmi výrazný až dech beroucí dojem, a proto je maximální hodnocení povinností. (11.09.2018)

Esence české televizní dramatické tvorby, která v sobě nese výstižnou studiovou zkratku lidských charakterů a gest, všecho nezadržitelně spěje k závěrečné katarzi, pro mě několikarozměrná ilustrace teorie prostředníků (René Girard) - lidé napodobují druhé a jejich chování (tenhle napodobující princip je příznačně obsažen už v názvu inscenace "jako kníže Rohan") , aby se tak přiblížili ideálům a hodnotám, které vyznávají a které jsou pro ně ztělesněny v určitém člověku idolu = prostředníkovi (v tomto případě "panstva")... protože však ale nikdy nemohou být dokonale druhým a tedy dokonale naplnit svou touhu, končí jejich osudy tragicky, zde tento mechanismus logicky vede k totální (sebe)destrukci hlavní postavy. (25.01.2009)

Tohle je perla všech televizních československých inscenací!! Vladimír Menšík jako venkovan Špáta, který náhle zdědí 15000 zlatých po svém strýci a jeho proměna v boháče - pána, který si začne žít " jako kníže Rohan " . Jeho výkon snad kolikrát předčí i Lída Roubíková v roli jeho chamtivé, hamižné a panovačné matky. Její falešný pláč a naříkání na hřbitově při pochovávání její snachy, kterou tak nenáviděla, je odporné a nedůstojné. Televizní snímek je natočen i ve skutečných reáliích, takže působí přesvědčivým dojmem. Krásný příklad člověka, který zbohatne ne svým přičiněním a začne si hrát na někoho, kým není a všem ostatním je jen pro smích a sám o tom ani neví. Scéna, když matka veze na vozíčku již poblázněného Špáty je nevymazatelná z paměti. Geniální dílo podle předlohy Karla Václava Raise natočil Zdeněk Kubeček a jedná se zároveň i o jeho nejlepší režisérský zásek. Krásně tklivou hudbu složil Vítězslav Hádl. " Já mám 15 tisíc! A dva domy " (22.01.2016)

Ano, je to nehorázně černobílé, předvídatelné a kdesi cosi... Ale lepší a sugestivnější zpracování té notoricky známé věty, že pýcha předchází pád, jsem neviděl. Jedna z nejlepších rolí Vladimíra Menšíka, řekl bych. Za pozornost ovšem rozhodně stojí i skvělá Jana Gýrová v roli jeho ženy, "nakopnutíhodná" Ludmila Roubíková coby Špátova matka a Josef Bláha, který toho ve své malé roli sice neřekne mnoho, ale to, co řekne, a způsob, jakým to řekne, je dost silná káva. Raisovu předlohu jsem kdysi, myslím, četl. Jenže tak jako tahle inscenace mi v hlavě rozhodně neutkvěla. Pět jasných. (29.09.2011)

Dokonalý obraz absolutního úpadku člověka. Změna charakteru hlavní postavy(ten obrovský rozdíl je od první do poslední scény vidět měrou vrchovatou, a to je ten úpadek postupný), a hlavně její ztvárnění Menšíkem, to už patří ke klenotům. Jako vesnický buran Špáta mě opravdu přesvědčil, že dokáže být i charakterním hercem, který zvládá i tragické role. Výborný je i Pešek jako jeho hospodář a Ludmila Roubíková, která ztvárnila perfektně Špátovu matku(je zároveň i nejzápornější postavou díky svým intrikům). Špáta za svůj celkový úpadek vlastně ani nemůže. Zkazí ho především peníze, které mu přinesly i určitou moc(kterou však cití jen sám, ostaním je jen pro smích) a právě intriky jeho matky. Příběhem je to téměř podobné dědictví..., avšak tento příběh je vyloženě dramatický. Typická pro Špátu je věta co bych koupil jeden dům, koupím rovnou dva domy! Tato věta celý jeho charakter vystihuje. Závěrečná scéna vlastně jen dovršuje jeho úpadek. I když místy je to možná dnes už trochu naivní, je to film k zamyšlení se nad lidským chováním a nad vnímáním materiálních věcí(a jejich vliv na chování člověka) (05.02.2007)